Po příjezdu do Slaného do kasáren jsme už žili jenom v očekávání odchodu do civilu. Na naší poddůstojnické cimře, hned za stolkem dozorčího baterie, v třetím patře u schodiště už se konaly denně různé pivní radovánky. Klusi se složili a poslali někoho z našich holubů do nedaleké hospody pro pivo. To se nosilo ve velké skleněné kouli, kterou sundali z lustru visícího na stropě jako osvětlení. Byla z mléčného skla a vešlo se do ní deset piv. Ty se rozlévaly do ešusů. Naši holubi už se těšili až my konečně vypadneme a oni budou mazáci. Už to všechno jelo jenom tak ze zvyku. Nic moc se už ani necvičilo, zaměstnání se různě odbývalo, na čtení rozkazu v pět hodin jsme chodili různě neoblečení, bez opasků a v teniskách, byla to jenom formalita. nechali jsme si v balíku z domova poslat civilní oblečení, které zatím viselo ve skladu u staršiny. Bylo ještě dost teplo, tak se chodilo nalehko, v košilích a teniskách a ještě dneska si vybavuju tu tehdejší atmosféru. Bylo nám i trochu líto, že už to končí, prožili jsme spolu nějaký čas a bylo to asi nejlepší období naší vojny. Ale vidina civilu nám zářila na obzoru a každý se už viděl doma. Bylo to za pár a už to vydržíme i pod vodou. Někteří si už dlouho denně stříhali krejčovský metr, ale já metr nikdy neměl. Připadalo mi to dost primitivní. A někteří tam primitivové opravdu byli. Už jsme oficiálně předali své kanony a auta svým nástupcům, kteří teď byli určeni jako velitelé družstev, vlastně obsluh kanonů a oni se těšili až k nim po našem odchodu přijdou nováčci, kterým oni budou velet. Na našich autech, Tatrách V3S jsme měli každá osádka velkou dřevěnou zamčenou bednu, ve které se vozily různé náhradní součástky ke kanonu i autu. Tam se též shromažďovaly věci, které se mohly někdy hodit. Nevím už odkud se to tam všechno dostalo, ale měli jsme tam navíc různé ešusy, celty, feldflašky, dokonce i kolo od auta a zvedák, co kdo donesl a někde našel. Mohl jsem si z toho vzít co chtěl, ale nebylo jak. Kluci, co to měli blíže, si různé věci odnesli domů, ale já to měl moc daleko. Tak jsem to předal tomu mému nástupci i s autem a kanonem a mými vojáky, obsluhou kanonu. Při oficiálním předávání materiálu, výstroje a příslušenství se snažil svobodník Milan Řeha z Ostravy na mě svést vinu za ztrátu sluchátek, které mu chyběly, nebo je chtěl ukrást do civilu. Každý velitel děla měl vyfasované sluchátka, kterými byl kabelem napojený na velitele baterie a mohl s ním komunikovat během střelby. Ty mu ale chyběly a hrozilo mu, že je musí zaplatit. Tak řekl našemu veliteli baterie nadporučíkovi Jaroslavu Kulhavému, že prý je půjčil mně, ale já o ničem nevěděl. Ty moje jsem řádně odevzdal. nakonec jsem musel napsat prohlášení, že jsem nic nepřevzal a nic nepodepsal a on to nemohl nijak dokázat. Nevím, jak to potom skončilo. Ten Řeha byl velký frajer a egoista, snažící se ostatní zesměšňovat a na všech parazitovat. Chválil se, že vystudoval průmyslovku. A nadešel poslední den vojny. Už den předem jsme odevzdali všechny nafasované věci staršinovi, i naše samopaly VZ58 a večer už někteří chodili v civilu. Na cimře se pilo pivo i kořalka, kluci zpívali a řvali, rozpárali některé slamníky, takže se tam válela sláma, suchým pecnem chleba se trefovali do žárovky od lustru na stropě, venku na chodbě strhli a rozmlátili nástěnku i denní rozvrh služeb. Naši holubi seděli schovaní na cimrách, aby jim nepřišli do cesty. Ani náš velitel Kulhavý se celý den neobjevil u baterie. Jenom jeho zástupce, poručík Karabec se na chvilku objevil, ale rychle zas odešel. Všechno obstarával náš roťák staršina. Moc jsme nespali, protože kluci popíjeli celou noc, dělali kravál, nesvítila žárovka a mě též ráno bolela hlava. Oblékli jsme si svůj civil a šli dolů do jídelny na poslední snídani. Naši holubi nás závistivě okukovali, ale za rok půjdou i oni domů. A zítra z nich budou už mazáci. Potom nástup venku na buzerplacu a proslov velitele našeho protiletadlového oddílu majora Vojtěcha Gregora, napomenutí, že ještě tři dny patříme pod vojenskou prokuraturu, kdyby jsme něco udělali, že nás můžou ještě zavřít, popřál nám a rozloučil se a odvezli nás nákladními auty na nádraží. Vlak jsme měli zdarma, dostali jsme vojenské jízdní příkazy. Na nádraží se ještě objevil náš velitel Kulhavý i náš roťák a podávali nám ruku. Někteří radši zalezli do vagonu, aby ji nemuseli podat. Já jim ji podal. A potom se už jelo domů. Bylo 24. září 1964. Dojeli jsme do Prahy a protože tam se muselo přestupovat na vlak do Ostravy, který jel z hlavního nádraží, musel jsem projít několik ulic a když jsem zjistil, že mám dost času, zašel jsem na Václavák. Asi jsem vypadal nějak neobvykle, protože když jsem si prohlížel výklady, oslovil mě nějaký chlap a říkal, jestli bych mu nedal 20 korun, že ho dneska pustili z basy. Já mu řekl, že mě dneska pustili z vojny. To ho zarazilo, málem se mi omluvil, že nevěděl, že dneska jedou vojáci domů. Vypadal jsem asi trochu exoticky, byl jsem oblečený v hnědých kalhotách, saku s černobílými kostkami a košili švédce, která se tenkrát nosila, bez zapínání u krku, černé nazouvací mokasiny a na hlavě tátův šedý plstěný klobouk, ještě z první republiky s černou stuhou. V ruce kulatý plátěný sportovní pytel, stažený nahoře šňůrkou. Tak jsem potom nasedl do vlaku a za čtyři hodiny dojel do Ostravy. Tam přestoupil, bylo to ještě to staré, špinavé nádraží s dřevěnými schody a z Frýdlantského nástupiště jel do Paskova a po chodníku do kopce přes Řepiště došel domů.

Snad se mi podaří napsat i další pokračování někdy příště.

Asi v polovině cesty mezi Kuřivody a Horní Krupou byl v údolí nedaleko cesty starý, zpustošený německý hřbitov. Zarostlý plevelem a trním, se sotva znatelnými hroby a shnilými dřevěnými kříži, zbytky polámaného a chrastím zarostlého plotu a vyvrácenou branou. Bylo to pro mne dost zajímavé, romantické. Několikrát jsem tam při svých pochůzkách zašel a přemýšlel, kdo a jací lidé tam asi leží. už ze školy jsem znal Máchův Máj i další jeho básně a povídky a celá tato pustá krajina se siluetou Bezdězu na obzoru na mě dost psychicky působila. Podzimní slunečné dni, toulky lesem sám, pozůstatky bývalých staveb po zmizelých obyvatelích, vše určeno k zániku. Nasbíral jsem tam též hodně hřibů, znal jsem i místa, kde rostly u potoků v listnatých lesích a sušené je dával do papírových sáčků a potom i z místní pošty poslal v balíku domů. Na tom hřbitově bylo jenom pár hrobů, asi obyvatelé z okolí, jména už nečitelná, kříže zarostlé křovím spadlé v trávě. Tenkrát jsem si ho i nakreslil do sešitu, kde jsem si kreslil na vojně některá místa, kde jsem byl. Ale ten sešit mi někdo potom ukradl. Musím tu též popsat jeden svůj zážitek, spojený s tímto hřbitovem. Jednou po zaměstnání jsem zašel zase s tím kamarádem do zmiňované hospody. On tam ale potom zůstal, odešel s tou svojí místní krásnou a já po vypití pár piv večer za tmy odešel sám domů do našeho domku v Kuřivodech. Cesta vedla kolem toho hřbitova. Polní, kamenitá cesta údolím kolem potoka, pár stromů a keřů okolo, potom zatáčka u hřbitova a pokračovala nahoru do kopce na velkou pustou planinu a přes další kopec, odkud už v dálce bylo vidět světla z Kuřivod. Svítil už měsíc a když jsem šel kolem rozpadajících se hřbitovních vrat, nevím co mně to napadlo, ve své opilecké pýše jsem do toho hřbitova zavolal: "Ihr tote, aufstehen!". A šel jsem dál po cestě mezi stromy do kopce. Po chvíli jakoby jsem slyšel za sebou nějaké zvuky, hluk, dusot, běžící kroky. Dostal jsem strach, padla na mně hrůza, otočil jsem se, ale nikoho neviděl. Začal jsem utíkat, byl jsem sám a uvědomil jsem si, co jsem to udělal. Běžel jsem do kopce a chtěl utéct co nejdál od toho hřbitova. Sotva jsem popadal už dech a nahoře na louce už jsem nemohl a musel se zastavit, ve strachu jsem dělal rukou za sebe znamená kříže. Ale ta hrůza z těch mrtvých mě doprovázela až domů a dlouho jsem ještě nemohl usnout. Už nikdy bych něco takového neudělal. Vím, že to byla jenom moje fantazie a snad i ten vypitý alkohol, ale nerad na to vzpomínám.

Můj pobyt v Kuřivodech se ale pomalu schyloval ke konci. Do vytouženého odchodu do civilu už zbývalo jenom pár týdnů či dní. Chodil jsem tenkrát každý den se skupinou svých vojáků kus do lesa směrem ke střelnici Hvězdov, kde jsme měli kopat jakýsi kanál, mělký výkop, do kterého se potom měl uložit a zasypat kabel, sloužící k telefonnímu či jinému spojení asi s posádkou nebo velitelskou pozorovatelnou. Bylo určeno, kolik metrů máme denně vykopat podle norem a já byl za zodpovědný. Ale jako vždycky, díky nedostatku autority kluci vycítili, že jsem slabý velitel a kopat se jim nechtělo. Přemlouvali mě, že už to mám za pár a proč bych je měl dále buzerovat, že se mi už nemůže nic stát a další řeči. Nakupovali v ARMĚ lahvové piva, které nosili na naše pracoviště. Na vykopané hlíně, které bylo ale jenom několik metrů délky seděli, popíjeli a hráli karty. Mě též napájeli a už jsem s nima nemohl pohnout a bylo mi už jedno, jak to dopadne. Moc se toho nevykopalo. Každý den jsem hlásil na posádku, kolik metrů máme vykopáno, na kontrolu stejně nikdo nechodil. Bylo krásné počasí, přes poledne horko a nikomu se nechtělo dělat. A jednoho dne přišla zpráva, že desátník Řeha si má sbalit věci, že pro něho přijede z jeho kmenového útvaru vozidlo a on se vrátí do posádky. Tak jsem se sbalil a další den pro mě přijeli. Na moje místo jako velitel tam nastoupil nějaký vysokoškolák absolvent. Byli to studenti, kteří při škole dělali i vojenskou katedru kurs pro důstojníky v záloze a půlroční praxi museli odsloužit u armády jako velitelé čet či zástupci a hned dostali hodnosti svobodníků či až četařů. Tak jsem mu to v rychlosti předal, moji skupinu, řekl jsem mu, že se pořád kope dál a odjel autem, které sváženo všechny poddůstojníky z odloučených pracovišť či jiných posádek do kasáren ve Slaném. Později už v civilu jsem se dověděl, že ten absolvent měl potom problém, že to řádně nepřevzal a nezkontroloval, ale u armády byl stejně velký bordel a nějak se to potom vyřešilo.

Na tu jízdu zpátky do kasáren si též dobře pamatuju. Přijel pro nás náš politruk ze Slaného, nějaký mladý kapitán. Dovezl nám zrovna i náš žold, což bylo tenkrát pro mě už desátníka 100 korun. Naložili jsme se, bylo tam už i několik kluků z jiných odloučených pracovišť, na korbu nákladní Tatry V3S a jelo se. Pochopitelně ten kapitál nechával zastavit skoro v každé hospodě, co po cestě byly A bylo jich hodně! My měli peníze a pilo se jenom pivo. Nakonec si z toho pamatuju jenom, že když jsme přijeli pozdě v noci do kasáren, ležel jsem vzadu na korbě mezi hromadou velkých polní a vedle ten kapitál, ožralý stejně jako ostatní, nebo se jen tak tvářil a rukou mi šmátral a hladil mezi nohama. Já se ani moc nebránil, byl jsem též už alkoholem zmožený a navíc, byl to důstojníka politruk. Nevím, zda byl opravdu buzerant, nebo to dělal jenom ze zvyku a v opilosti si mně spletl s ženskou. Druhý den bylo strašné opilecké ráno, ale v kasárnách se už stejně nic nedělalo. Aspoň my, co jsme šli do civilu.