Další den se všechno přesunovalo zas dál, jelo se do dalších pozic. Nevím, kde se pohybovala naše baterie s kanony. Kluci potom říkali, že spali na korbách aut, přikrytí hrubými plachtami, kterými jsou zakryty kanony při transportu za auty. Pod dekami a zahřívali se navzájem, vždy celá obsluha kanonu na své tatře. My regulovčíci zase stáli na křižovatkách a řídili dopravu. Když jela naše kolona, zastavovali jsme civilní auta našim jsme ukazovali směr praporky. Poslední jedoucí gaz nás sbíral a vozil zas dopředu. Potom jsme byli v nějakém lese, sněhu po kolena, přes poledne zasvítilo i slunce a oteplilo se. Nás pár regulovčíků, co jsme měli volno, jsme si vylezli na korbu nákladního auta s bednami se střelivem a tam jsem po celtou ohřátou sluncem na chvíli usnul. Ale celý den jsme nedostali nic k jídlu. Prý se někde ztratila polní kuchyně a nedojela. Cucali jsme sníh a výhonky smrků. Ani naši štábní důstojníci a další personál nedostali jíst. Oni ale měli nějaké zásoby, konzervy v autech, neměli se tak špatně. Ale když se navečer konečně kuchyně objevila začal se do ešusů fasovat guláš, nahrnuli se nejdřív z vytopených štábáků do fronty oficíři a potom teprve mohl nastoupit manšaft. A jak se k těm kotlům nedočkavě hrnuli, museli jsme jim udělat místo. Ironicky jsem si tenkrát říkal: A to má být náš vzor? Za ně máme ve válce bojovat? Za takového socialistického důstojníka jsem nebyl ochotný hnout ani prstem. Je to stejné, jako když nám říkali, jak to bylo za první války v rakousko-uherské armádě. Kdy hnali oficíři manšaft na jatka a sami si žili jako prasata v žitě. Za tyto tady bych měl nasazovat svůj život? To mě jenom utvrzovalo v mém postoji k stávajícímu socialistickému režimu a v názoru, že v případě války bych se snažil nechat zajat nebo i přeběhnout na druhou stranu. Ovlivnilo mě asi i to, že jsem byl nevyspalý, promrzlý a hladový a unavený a tady viděl ty vypasené, zpupné obličeje, pro něž jsme my byli jenom šedá masa manšaftu. Vzpomněl jsem si na Napoleonovu armádu na cestě z Ruska. jak zima a hlad dovede rozložit morálku a kázeň. A to jsem nespal jenom dva dny a nejedl jeden. naštěstí už se ta naše anabáze chýlila ke konci. Poslední den cvičení, protože v noci byly pořád velké mrazy a náš velitel protiletadlového oddílu divize ve Slaném, major Vojtěch Gregor, měl asi obavy, aby mu vojáci nezmrzli, jeli jsme celou noc zpátky a k ránu, ještě za tmy jsme se zastavili v posádce v Nepomuku. Tam jsme si na pár hodin oblečení lehli v klubovnách a společenských místnostech kasáren, kde bylo teplo. Potom se jelo dál domů do Slaného. Já se zas moc nevyspal, protože regulovčík zůstal zapomenutý dlouho v noci na nějaké křižovatce. Dlouho už nic nejelo, nevěděl jsem, kde jsem, v dálce svítilo pár světel nějakých chalup. Mráz a vítr, myslel jsem, že mně tam už zapomněli, že se budu muset dostat nějak sám do posádky. Neměl jsem peníze a nevěděl, kde jsem. Nemohl jsem ani odejít z místa, protože kdyby oni jeli a já tam nebyl, asi by mě nehledali. Když už jsem byl úplně promrzlý, až k ránu se objevil gaz a naložili mě polozmrzlého a odvezli do Nepomuku. Ale sotva jsem zalehnul, už byl budíček a jelo se dál. a my zas regulovali. Konečně jsme dojeli domů a ačkoli bylo odpoledne, měli jsme povoleno jít spát. Ten major Gregor byl sice přísný, ale k vojákům se choval spravedlivě a staral se o ně. Byl to jeden z mála důstojníků, kterého jsem si vážil.