Nějak začátkem prosince 1963 vyšlo v rozkaze, že já a můj voják z družstva Jiří Žahour odjedeme do vojenského prostoru v Jincích do osady Felbabka jako ochrana objektu. Tam, kde jsme byli ubytováni už když jsme dělali ostré střelby z poddůstojnické školy. Tak jsme si sbalili své věci,  všechno do velké polní i své samopaly a v pondělí nás tam gazem odvezli. Vzal jsem si i pár ostrých patron co jsem měl načerno ušetřené od střeleb. Oficiálně nám žádné náboje nedali. V tom areálu u osady Felbabka jsme byli ubytováni my dva v malé místnosti v budově, kde přes léto bývali asi oficíři od jednotek, co tam jezdily střílet. V přístavku u krátké chodbičky bylo dřevo a uhlí a měli jsme tam malý litinový pecek, dvě postele, stůl a dvě židle a telefon do posádky v Jincích. každý večer po rozkaze jsme museli telefonovat, že se nic nestalo. Dali nám reluty, peníze na stravu a museli jsme si sami vařit. Naším úkolem bylo nepravidelně obcházet celý rozlehlý areál budov, který byl oplocený a hlídat, aby tam nikdo nevnikl. Ve vesnici se vědělo, že to tam hlídají vojáci se samopaly, tak si nikdo neměl odvahu se tam dostat. Ten Žahour byl voják prvního ročníku odněkud ze západních Čech a byl prý už zavřený v base, protože s partou vykrádali chaty. Ale jinak to byl hodný kluk, trochu zanedbaný a primitivní, nedalo se s ním diskutovat o složitějších věcech. Ale asi byl z basy naučený poslouchat, takže na vojně to pro něho bylo už lepší a byl rád, že se má se mnou dobře. Neměl jsem s ním problémy, udělal, co jsem mu nařídil. A prožili jsme tam více jak dva měsíce sami. Do vesnice to bylo kousek, byl tam i obchod a hospůdka, tam jsme si nakupovali jídlo a párkrát jsem byl večer i v hospodě. Ale vždycky jeden musel být u telefonu, takže jsme nemohli jít ven oba najednou. Neměli jsme ani rádio, i když tam byla zásuvka a svítila žárovka. Ještě dnes, téměř po 40 letech si dovedu vybavit tu atmosféru, jak jsme seděli večer na postelích, topilo se v pecku, dělali si na víčku od ešusu bramborové placky a venku fučel vítr mezi stromy v lese. Byl to romantický, zálesácký život. V obchodě i v hospodě už nás znali, byl jsem tam párkrát, ale nemoh jsem tam sedět moc dlouho a tenkrát jsem nebyl zvyklý moc pít, tak jedno pivo a šel jsem domů. Jednou mě rozbolel zub, tak jsem jel autobusem do nejbližšího města k zubaři. Musel jsem to předem nahlásit dozorčímu v Jincích. V čekárně se mi moc líbila jedna maminka s dítětem. Krásná, baculatá, sexy. A dost vstřícně se též na mě dívala a neuhla očima, když jsem se na ní díval. Byl jsem tam v maskáčích, nic jiného jsem nenosil. Tento rok bylo na podzim hodně myší. Když jsem šel zpátky po strništi, jenom se to jimi hemžilo. Jednou zase jsem se vracel z lesa naproti našeho areálu a viděl že brána byla otevřená a vojáci něco nakládali na vétřiesku z budovy. Šel jsem tam, ale oni si mě ani nevšímali. Nic mi předtím nehlásili, ani se nepředstavili. Teprve nějaký kapitán mi potom řekl, že si přijeli pro nějaké věci, že jsou z posádky z Jinců. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem hlídat celý areál, ale neměl jsem právo legitimovat kapitána. Co kdyby to byli převlečení zloději nebo záškodníci. Zapsal jsem si číslo auta a volal do posádky. Tam nic nevěděli. Teprve po delším shánění mi řekli, že je to v pořádku, že tam nějaký důstojník odjel. Mohl jsem mít kvůli tomu i problém. Žahour zatím seděl doma a o ničem nevěděl. Náš objekt jsme měli obcházet celý, podél plotu, nepravidelně i v noci, ale ani jednou jsme to neobcházeli. Normálně jsme spali. Pod dekami na postelích, oblečeni ve vatovaných vložkách do maskáčů. K ránu už byla zima, mrzlo a v pecku vyhaslo. Ráno se muselo zatopit a vařili jsme si oběd. Koupil jsem sáček rýže a protože jsem ji nikdy nevařil, nasypal jsem ji do hrnce a zalil vodou. Potom jsme se divili, když to vodou nabobtnalo a začalo se zvětšovat a lezlo ven z hrnce, jako v pohádku Hrnečku, vař. Ale vždycky jsme něco uvařili a co se uvařilo, to se i snědlo. S vařením jsem neměl zkušenosti, doma mě to nezajímalo, vařila nám máma. Tak jsme tam celkem spokojeně vegetovali. Dodnes si vzpomínám na ten typický vojenský smrad desinfekčních prostředků, jaký byl cítit ve všech skladech materiálu, dek, košil, celt, maskáčů a všeho ostatního. Nevím, co bylo v ostatních budovách a místnostech, byly zamčené a na dveřích pečetě. Otisk vojenského lvíčka s číslem do plastelíny. Nedovřeným oknem jsem se dostal jenom do dřevěné budovy, kde bylo ošetřovna. Ale mimo několika obvazů a skleniček s tinkturou v zásuvce tam nebylo nic na ukradení. Ještě dnes, kdy to tu píšu, se mi vybavujou před očima ty budovy, jejich rozmístění i celé okolí, co kde bylo, i ta podzimní atmosféra a pocity, i když jsem si celé roky na to nevzpomněl. Ale teď si při tom psaní na to zase vzpomínám a vybavují se mi další a další podrobnosti, které byly celou tu dobu ukryty někde v mozku.