Nějak v listopadu jsme se my, poddůstojníci, přestěhovali na poddůstojnickou světnici. Bylo to zavedeno u nás po příjezdu z manévrů v NDR, asi podle vzoru jejich Volksarmé. Nastěhovali nás, všechny velitele družstev do velké cimry, hned naproti hlavnímu schodišti ve třetím patře na začátku dlouhé chodby, na které byla rozmístěna naše baterie. U dveří naší cimry na chodbě byl stolek dozorčího. Tam jsem potom prožil i zbytek vojny, pokud jsem byl v kasárnách a z ní šel i do civilu. Pamatuju si ještě jména těch, co tam se mnou byli. Asi to nebude už nikoho zajímat, ale byli to: Milan Řeha, můj jmenovec z Ostravy, Bohdan Sehnal z Ostravy, Ondruš, Kareš, Biroš, Kaláb, Chovanec, Slivka, Krtička. Rajony na naší cimře i zatápění a nošení uhlí v uhláku ze sklepa dělali střídavě naši holubi, které určovali jejich velitelé družstev, my poddůstojníci. Okna naší cimry byly na východ, na cestu podél kasáren a na hlavní bránu a v dálce bylo vidět lampasácké sídliště. Kasárny byly postaveny ještě za první republiky, klasický styl budov, jaké stojí i v jiných městech po republice. Ještě dneska si živě vybavuju naše pohodové zimní večery na naší cimře, kdy hučel oheň v litinových kamnech, na nich se opékaly topinky ve víčku od ešusu na špeku, smrad propocených košil a onucí a vojenského eráru, jak jsem ležel na posteli a pokuřoval tabák ve své malé fajfce, v rohu hrál tranzistorák a kluci se bavili o ženských a zážitcích z vycházek a z civilu a čekali jsme, až se za dveřmi ozve řev dozorčího: Večerkááá! a mohli jsme zalehnout na slamníky na prostěradla pod zelené chlupaté vojenské deky. Slamníky se jednou za rok nacpávaly dovezenou slámou a jednou měsíčně se veku, místo rozcvičky provádělo klepání dek. A tak mi pomalu ubíhala vojna už ve funkci velitele družstva.

Myslím, že už to bylo nějak na konci přijímače, když jsem byl se svými vojáky na nějakém výcviku, snad jízdy mezi překážkami na letišti ve Slaném, které bylo na opačném konci města. Potom jsem je měl odvést do kasáren. Šlo se přes město a oni ještě nebyli venku z kasáren na vycházce. Nechal jsem se přemluvit a stavili jsme se v hospodě. Prý jenom na jedno. Ale potom se kluci rozjeli a prý: Soudruhu svobodníku, dejte si ještě jedno, a se mnou též a se mnou též a tak dále. Byla to strašná smršť. Nevím, v kolika hospodách jsme byli a jak mě dostali přes bránu do kasáren. Prý mne potom i nesli! Probudil jsem se až druhý den ráno na cimře, oblečený na posteli, vedle kýbl na blití. A ta strašná bolest hlavy. Celý den jsem nemohl ani vstát. Naštěstí byla neděle a moji kluci mi donesli v ešusu mlíko i snídani z jídelny na noční stolek a řekli našemu veliteli, že mám povolené volno, že jsem dlouho do noci pomáhal na letišti opravovat auto. Teprve po dalších dnech jsem se trochu vzpamatoval a dal do pořádku. Ale mám na to krutou vzpomínku. Byl to můj osobní rekord v pivech. Bylo prý jich asi patnáct a ani jsem se nepoblil. Dneska bych to už nezvládl. Nejstrašnější je vždycky to ráno. Prožil jsem potom ještě několik takových excesů, ale tenkrát to bylo asi nejhorší.