Další můj zážitek, který jsem měl na bráně, při službě D.K.V., byl též nějak na podzim, datum si už nepamatuju. Už předem se vědělo, že k nám do kasáren do Slaného má přijet maršál Sovětského svazu Moskalenko. A já měl zrovna službu. Všichni lampasáci byli vystrašení a poschovávaní, jenom já stál napulírovaný ve vycházkovém před bránou. Přijela celá řada aut, šestsettrojek a dalších přepychových značek, z nich vystupovali různí naši i ruští oficíři vysokých šarží a hrnuli se k bráně. Já ale sledoval jenom toho malého dědka v tmavozeleném dlouhém mantlu, který měl na ramenou ohromné nárameníky a na nich zlaté hvězdy jako dlaň a ohromnou, snad půlmetrovou brigadýrku na hlavě. Napochodoval jsem pořadovým krokem před něho, zasalutoval a hlásil: Soudruhu maršále dozorčí kontroly u vchodu svobodník Řeha. On si mě ani skoro nevšiml, zasalutoval a hrnul se s ostatními do kasáren. V důstojnické jídelně v budově štábu byla potom hostina. Číšníci tam nosili pečená selátka a krabice různých západních druhů kořalek. Jak potom odjížděli to nevím, protože mi v 5 hodin skončila služba. Ale prý pro ně museli jejich šoféři přijet až před vchod jídelny a pomáhat jim do aut. Druhý den byla potom vojenská přehlídka na náměstí. Maršál stál na tribuně, ale moc jsme ho nezajímali. Prý měl potom zájem o naše děvočky v hotelu, kde byl ubytovaný, a které mu hostitelé obstarali. Přitom měl dědek okolo 70 roků V té důstojnické jídelně jsem měl též párkrát službu. Chodili tam na obědy oficíři ze štábu. Měli stravenky a služba ve vycházkovém oblečení jim servírovala jídlo na stůl, podle toho, co si vybrali z jídelníčku. Tam byla dobrá služba, v noci jsem se vyspal. Ale služby dozorčího, nebo stráže byly horší. Též se chodilo v 5 hodin ráno škrábat brambory. To jsem jsem zažil párkrát už jako vojín a potom i v péešce. Teď jako poddůstojník jsem to měl na povel. Lidi na brambory byli určeni den předem v rozkaze, který se četl po skončení zaměstnání po páté hodině. Ráno, ještě před budíčkem, za tmy, je dozorčí vzbudil, oblékli se a šlo se dolů do sklepa u kuchyně. Tam byly dva nebo tři pytle brambor, každý měl svůj kapesní nůž a do 7 hodin, do snídaně, musely být plné dva kotle oškrábaných brambor, které se vařily k obědu. Někomu to nešlo, okrávali toho moc a byl velký odpad, potom zas toho bylo málo v kotli. Jako poddůstojník jsem sice škrábat nemusel, ale škrábal jsem s nima. Nejhorší bylo to vstávání, zvláště v zimě. Když jsem měl směnu dozorčího v kuchyni, bylo to lepší. Odpoledne po nástupu do služby jsem vyfasoval od provianťáka ze skladu podle rozpisu, podle toho, co bylo ten den k večeři a druhý den k snídani a obědu, potraviny a ty potom vydal kuchařům. V kuchyni jsem dohlížel na práci pomocníků, směny, která topila uhlím pod kotly, umývala kotly a nádobí, vytírala podlahu a odpoledne jsem to všechno čisté a podle seznamu předal tomu, kdo nastoupil službu po mně. Též jsem musel kontrolovat počty lidí, nahlášených ten den na stravu podle listů z jednotlivých rot, aby kuchaři věděli, kolik toho mají navařit. Kolik měli nahlášeno, tolik jim vydali a počítali si to. Ale stejně tam chodili někteří lampasáci načerno, aby ušetřili a kuchaři jim jídlo vydali. A ti, kteří měli zrovna služby a byli zapsáni ve stavu, tam chodili též. V sobotu odpoledne se už večeře nevydávaly, už u oběda se fasovala takzvaná studená strava. Většinou chleba a nějaká konzerva z enzetu s prošlou lhůtou spotřeby, nebo kus salámu či špeku. V konzervách býval většinou sýr, který kluci nechtěli a dávali mi je, měl jsem jich plno ve skřínce a potom jsem je dal tátovi, když za mnou přijel.