Všude bylo vyvěšeno heslo: Waffenbruderschaft - Klassenbruderschaft a vlajky všech zúčastněných států. Večer jsme měli volno, tak jsem se vydal na obhlídku do tábora vojáků Volksarme, našich hostitelů. Dal se s nimi do řeči a diskusi o poměrech v naší a jejich armádě, o hodnostním označení a uniformách, že já obdivuji německou armádu a myslím si, že jejich wehrmacht byl nejlepší armáda světa. Oni mi to ale vyvraceli, říkali že wehrmacht byl "schlecht", ale oni že jsou armáda lidová a socialistická a podobné kecy. Asi měli obavy z jejich politruka, který byl s nimi v uniformě hauptmanna. Ten mě potom pozval do jejich stanu, kde jsme se dívali na televizi a dal mi i kafe. O politice jsme už nediskutovali. Měl to asi v náplni práce, jako družbu mezi národy. Já vojín a on kapitán. Potom mě venku zastavil jeden oficír z naší posádky ze Slaného a protože viděl, že umím německy, zavedl mě k jejich autům. Tam jsem jim dělal tlumočníka. Měli tam na autech několik hliníkových sudů s českým pivem, které nakoupili a dovezli v proviantních autech a teď je prodávali za marky německým vojáků. Tenkrát byla jedna východoněmecká marka naše tři koruny. Naše pivo bylo v Německu dost vzácné, takže to byl dobrý kšeft. Vyměnil jsem si též svých pár korun za marky, ale nebylo tam nic co by se dalo koupit, někde do města jsme se nedostali. Vyměnil jsem si s jedním Němcem naši maskáčovou čepici za jejich lodičku a pár odznaků za německé. Mezi Němci se mi líbilo, byl jsem rád, že se můžu s nimi bavit německy. K Rusům a Polákům jsem nešel. Byli to velcí nacionalisté a Němce neměli rádi. Rusové tam byli jako páni a podle toho se i chovali. Němci je museli ve všem poslouchat a vše si nechat líbit. Když jsem potom byl poprvé, už jako civil v NDR na dovolené, divil jsem se, že v obchodech, kde stáli lidé ve frontě na nějaké zboží, přišel Rus v uniformě a šel hned k pultu a byl obsloužen. Ve frontě nestál. Taktéž i jinde, i v hospodě si dělali co chtěli. Bylo to vidět i v tom táboře, jak se chovali. Protože jsem uměl i rusky, chvilku jsem jim překládal. Rus chtěl od Němce pěkný zapalovač, tak ten mu ho dal a poníženě čekal, co mu Rus dá. Nebyl to dobrý kšeft a Rusi se na Němce dívali jako na Germánce. Chovali se povýšeně, byli tam pány. Za Poláky jsem též nešel, ti se považovali za nejlepší a při diskuzi nebylo bitvy, kterou by nevyhráli. Na světě není kdo lepší než oni. Ani nás Čechy nepovažovali za sobě rovné. Teprve pozdě v noci jsem se vrátil do naší, české, části tábora a zalehl v našem stanu na čistou postel pod deku po dvou dnech nevyspání. Spal jsem ve vatovaných vložkách do maskáčů a zima mi nebyla, i když bylo už září. Ráno, po umytí a oholení a snídani ve velkém stanu, jídelně (jedlo se pořád z našich ešusů), jsme nasedli na naše auta s kanony a jelo se na velkou přehlídku. Dojeli až někde na pokraj Drážďan a v nějaké ulici jsme zastavili a odplachtovali naše kanony a plachty i z aut a ochranné oblouky sundali domů, složili na korbu tak, aby nás bylo vidět sedící na lavicích na našich autech. Museli jsme umýt vodou a hadry kola našich zablácených aut i kanony. Vše se muselo očistit, lesknout, natřít naftou. Pucovali jsme to snad dvě hodiny. Potom jsme nasedli na lavičky a sedící v helmách jsme dali samopaly zavěšené na prsou do polohy jako k poctě zbraň. Když už jsme měli vyjet, přišel rozkaz, že všichni musíme vyndat ze samopalů jednu součástku, závoru závěru a odevzdat důstojníkům. Bez té závory totiž není samopal schopný vystřelit. Měli jsme totiž mít nasazeny zásobníky a naši milovaní vedoucí představitelé na tribuně se báli vlastních vojáků. Po přehlídce nám je zase rozdali zpátky.