Konečně přišel den, kdy naši mazáci šli do civilu. Chodili už po kasárnách v civilu, jenom pár z nich co museli nasluhovat dny, které měli odsezené v base, domů ještě nešli. Jeden tak byl potom s námi ještě skoro měsíc. Potom nastal čas, kdy jsme byli v kasárnách sami, pár dní, jenom jeden ročník. A čekalo se na příjezd bažantů, nebo jak se u nás říkalo holubů. V té době vyšlo v rozkaze jmenování nás, co jsme měli péešku do hodnosti svobodníků. Ve vojenské knížce jsem si to našel, bylo to 1. října 1963. Tak jsme si našili červené pásky na nárameníky. Byli jsme rozděleni jako velitelé družstev k bateriím. Převzal jsem a podepsal odpovědnost za kanon a auto v autoparku a veškeré příslušenství. Byl jsem přidělen k třetí baterii. A potom už přišel den, kdy do kasáren nastoupili nováčci. Bylo to okolo 15. října, jak se každoročně nastupovalo. Nováčci měli zpočátku takzvaný přijímač, asi měsíc, kdy dostávali základní výcvik, největší buzeraci a potom po přísaze byli rozděleni do družstev po šesti lidech jako obsluhy ke kanonům. Když je přivezli do kasáren, byli jako obvykle ze všeho vyjevení, vyplašení noví holubi. Někteří ale už i přesto dost velcí frajeři. Nevím, zda se to zdálo jenom mi, ale nejvíc suverénní byli Pražáci. Už podle dialektu je bylo poznat a dávali to všem najevo. Dva nebo tři, které jsem dostal do své skupiny, mi posměšně dávali očima najevo, jak jsem proti nim zaostalý a jak mě musí poslouchat jenom proto, že jsem frajtr. Dostal jsem na starost skupinu asi třiceti budoucích šoférů k nákladním autům. Spal jsem s nim v jedné velké cimře. Moje postel jako velitele světnice byla hned u dveří naproti velkých litinových kamen, kde se topilo dřevem a uhlím. První den měli všechny věci přichystané na postelích. Učili jsme je s mým zástupcem, též frajtrem Krtičkou skládat věci do skříněk, stlát postele, zdravit nadřízené, ohlásit se při vstupu na cimru, velet Pozor! a podat hlášení při vstupu hodnostně vyššího, nástupy, pochodování a všechno ostatní, jak jsme se to učili v péešce. Totéž, co jsme zažívali my v minulém roce. Postupně jsme je učili pořadovou přípravu, cviky se zbraní, pochody, povely, nástupy. Nejdřív jsme jim to museli sami ukázat, předvést a potom kontrolovat jak to dělají a opravovat chyby a s těmi co to neuměli to opakovat, dokud to nebylo správně. Chodil jsem s nim ráno na rozcvičku, potom dolů do sklepa do jídelny na snídaně, obědy a večeře, nástupy před budovou, kontroly ustrojení, čistotu bot a ešusů, denní výcvik na buzerplace, kontrola rajonů, rozdělovat služby v kuchyni, úklid záchodů a chodeb a vůbec všechno, co musejí dělat holubi v přijímači. Protože jsem měl budoucí řidiče, kteří měli dost i vyučování na učebně, měl jsem v tu dobu volno. Dělal jsem s nimi jenom všeobecný základní výcvik. Též když potom měli praktické jízdy s auty po okolí po cestách, jezdil jsem s nimi, ale vždycky mě někde ve vesnici vysadili a když se po ujetí okruhu vraceli, vzali mě zpátky. Jezdili s nimi důstojníci, instruktoři jízdy. Na konci přijímače potom dělali zkoušky, řidičák na nákladní auta, který jim platil i v civilu. My protiletadlovci jsme měli auta Tatry 111 nebo V3S skříňové. Vybavuje se mi v hlavě spousta zážitků a příhod z té doby, jména vojáků, znovu vidím v duchu ty lidi, něco si přesně pamatuju, něco jsem už zapomněl. Ale nemůžu to všechno zapisovat, bylo by to pro toho, kdo to neprožil, asi nudné a tak to zůstane jenom v mojí hlavě a s ní to shnije v hrobě. Nevím, jak to je v tom mozku uspořádané, že něco si člověk pamatuje úplně přesně, třeba i bezvýznamné věci a jiné zapomene a nevybaví si je, ani když mu je jiní, kteří je zažili s ním, připomenou. Jak ta paměť funguje, jak přeskakujou elektrické impulzy mezi jednotlivým neurony a zda je tam všechno uschováno, co jsme prožili, proč si něco pamatujeme a něco už ne. To co tenkrát bylo dneska, ale co už nikdy nebude, co zůstalo jenom zlomkovitě v mozkových buňkách lidí, kteří to prožili a zmizí to s jejich smrtí. Tak se pokusím tu něco ještě zaznamenat, co mi zůstalo po těch letech v hlavě.