Byl krásný podzimní den, slunce, teplo. Konečně jsme se dali do pohybu. Museli jsme v boční ulici čekat, až na velkém prostranství na hlavní třídě nejdřív projedou tanky a další bojová technika různých armád. Teprve potom jsme jeli my, protiletadlovci. Naše sedmapadesátky a třicítky. To byly malé, dvouhlavňové kanony na obrněných podvozcích, které střílely dávkami ze zásobníků. Před tribunou jsme zaujali strnulý posed, vypjali hruď, samopaly na prsou a dali v pravo hleď nahoru na tribunu. Tam vysoko nad námi dlouhá řada vysokých potentátů v různých uniformách se zlatem se třpytícími nárameníky i civilistů. Ale nebyl čas si je prohlížet, jenom jsme projeli a zajeli zas do nějaké boční ulice. Na tribuně prý byl i náš prezident Antonín Novotný, Walter Ulbricht, Vladislav Gomulka i velitel varšavské smlouvy, maršál Grečko. Všude v ulicích plno diváků, mávali nám. Ale hned se jelo zpátky do našeho stanového tábora. Tam byl slavnostní oběd, dokonce z talířů ve velkém stanu. Všechno přesně klapalo s německou důkladností. Potom volno, kulturní program, družba. Rozdali nám jakési propagační brožurky a noviny, kde byly fotky vojáků všech zúčastněných armád, všechno ve čtyřjazyčném provedení, dokonce i krabičku cigaret, zvlášť k této příležitosti vyrobených. Jmenovaly se Kvarteto. Přivez jsem si je potom i domů. Též zvláštní velký odznak účastníka manévrů. Byly na něm vlajky čtyř států, čtyři zkřížené samopaly a nápisy "Klassenbruderschaft - Waffenbruderschaft", které jsme potom mohli nosit i na vycházkách. Já ho ale nenosil a možná že ho ještě někde  mám. Večer jsem musel zas překládat našim oficírům při jejich kšeftování a pivním sbratřování. Prodávalo se tam i německé pivo v kelímcích, tak jsem si ho též koupil za vyměněné marky. Večer bylo ve stanech i na uličkách elektrické osvětlení. Vojáci si vyměňovali navzájem své opaskové přezky, lodičky, odznaky a jiné drobné upomínky. Když jsme se pozdě večer vraceli uličkami s kolegou Hirjakem do našeho oddělení stanů, objevila se najednou proti nám skupina vysokých ruských oficírů. My byli bez čepic a opasků a měli už vypito pár piv. Ten s nejvyšší hodností, co měl největší brigadýrku (jako kolo od vozu) a široké červené lampasy na nás něco rusky zavolal, ale my dostali strach a skočili za nejbližší stan a utíkali, kličkovali mezi stany a schovali se v nějakém stanu. Ale nikdo nás nepronásledoval. Hirjak potom říkal, že to byl snad nějaký ruský generál, starý dědek s doprovodem, snad i maršál, co byl ve dne na tribuně. V noci jsem se zas moc nevyspal. Šel jsem spát až po půlnoci a bylo zima. Ráno snídaně, dali nám i balíčky jídla na cestu a jelo se domů. Okolo cesty z Drážďan až na hranice nám mávali a zdravili nás lidé, obyvatelé, staří i mladí i děti. Někdy se kolona zastavila a místní pionýři nám uvazovali své modré šátky, dávali vlaječky a různé upomínky. Byla to triumfální cesta. Lidé nám dávali najevo své sympatie, smáli se a snad to bylo i upřímné, některé holky nám psaly i adresy a s jednou jsem si potom i dopisoval. Též několik německých pionýrských šátků jsem potom měl ještě i dlouho doma. Měli jsme odkryté odplachtované korby aut, takže nás bylo vidět a bylo krásné slunečné počasí. Dokonce jsme si na našem autě vztyčili darovanou vlajku NDR s jejich znakem, kružítkem a kladivem a dojeli s ní až do kasáren. Byl to pro mě velký zážitek, na který dodnes vzpomínám. Lidé nám dávali najevo své sympatie, vypadalo to, že to je spontánní, nehrané. Na naší straně hranic si nás už nikdo nevšímal. Dojeli jsme domů a probíhal zase normální kasárenský život. naši mazáci se už chystali do civilu. Morálka byla dost uvolněná, měli to už za pár, zaměstnání už jenom formální, familierní chování, čekalo se jenom až už jim to padne. My budoucí poddůstojníci jsme spali na společné cimře, než budeme rozděleni na jednotlivé baterie.

Jednou jsem se ráno probudil a moje kanady, boty, co jsem měl pod postelí, tam nebyly. Byl jsem z toho nešťastný, protože kanady stály tenkrát asi 300 korun a já dostával měsíčně 70 korun žoldu. Musel jsem si poradit sám. Celý den jsem chodil jen v keckách, zelených plátěnkách, co jsme měli na tělocvik, a staršinovi tvrdil, že mám puchýř na noze a mám povolenou lehkou obuv, když jsem stál nastoupený u čtení rozkazu odpoledne po zaměstnání. A po večerce, když už snad všichni vojáci v naší budově spali, jsem šel v noční košili jako že na záchod. Dozorčí u stolku na konci chodby nebyl. Sešel jsem po schodech o jedno poschodí dolů a tam otevřel dveře jedné cimry, kde spali absolventi. To byli vysokoškoláci, kteří absolvovali jenom jednoroční presenční službu a dělali nám potom velitele, zástupce velitele čety. Byli to nováčci, kteří přišli do kasáren, vojenskou teorii se učili při studiu na svých školách. Byl jsem naboso a popadl první kanady z pod postele a tiše zase zavřel dveře. Nikdo mě neviděl. Na schodech jsem si kanady obul a šel nahoru. Tam mě ale zastavil dozorčí, jmenoval se Boček, velký frajer a důležitý náfuka. A že kde jsem byl a co jsem dole dělal, že to musí hlásit, pokud se zjistí, že se něco ztratilo během jeho služby. Nakonec mě pustil spát, ale pokud se něco ztratilo, že mě nahlásí. ráno jsem šel za naším skladníkem do kanceláře staršiny a že chci vyměnit kanady, že mě tlačí a on mi dal jiné. Nevím, jak to dopadlo u absolventů, oni byli u jiné jednotky a s námi neměli nic společného. Potom jsem si už až do odchodu mazáků své kanady na noc zamykal do své skřínky na skřínkárně, kde jsme měli své věci.