Někdy v červenci 1963 jsme odjeli na ostré střelby z našich kanonů. Už předtím jsme byli párkrát na střelbách ze samopalů na střelnici v Lobzích. Byla tam tenkrát nejmodernější profesionální střelnice, kde trénovali i naši reprezentanti. Nebyl jsem nejhorší ani nejlepší. Dalo se nepozorovaně ušetřit pár ostrých nábojů, které jsem si schoval. Pár ostrých měl snad každý, když to bylo zakázané. Byli jsme i na nočních střelbách, kdy se střílelo na terče po vystřelení světlice na čas. Na střelby z kulometu jsme jeli zas na střelnici v Rokycanech. Ta byla v lese. Tam jsme si též odbyli hod ostrým granátem z okopu na cíl a střelbu z pancéřovky. No a na ty naše kanonové střelby se jelo do vojenského prostoru u Jinců, poblíž Příbrami. Byli jsme ubytováni v osadě Felbabka. Tam měla armáda vybudovaný celý areál budov s jídelnou, kuchyní, ošetřovnou a ubikacemi pro mužstvo v lese, mimo hlavní cestu. Byly tam ubytovány útvary, které tam jezdily odstřílet své střelby. Střílet se jezdilo ale daleko až do prostoru palpostu, do lesů, asi 5 kilometrů, na velkou planinu s betonovými bunkry. Ty sloužily zas potom při vyhodnocování zásahů, když tam stříleli dělostřelci z dalekonosných houfnic. V bunkrech byli pozorovatelé, kteří vyhodnocovali zásahy, když na dopadovou plochu dopadaly střely ze 100mm houfnic. Ty střílely ale z louky vedle našeho tábora u Felbabky, kde jsme byli ubytováni. Střílela tam nějaká baterie, tři kanony vedle sebe. Vojáci nosili velké nábojnice, zvlášť hilzny a zvlášť střely, zasunovali je do hlavně. Byly dost těžké, ještě je tam posunovali jakýmsi klackem dovnitř, potom strčili nábojnici s prachem a ručně zavřeli závěr. Všichni utekli za dělo a střelec zatáhl za dlouhou šňůru. Výstřel, zášleh, dým. A to se furt opakovalo. Vystřelili snad dvacet ran. My seděli na svahu pod lesem, přímo za děly a pozorovali je. Když se člověk posadil přímo v ose hlavně, bylo po výstřelu na zlomek vteřiny vidět i střelu. Jakousi černou tečku, jak rychle stoupá přímo nahoru a potom mizí. To ale trvalo jenom krátký moment, ale dalo se to stihnout a vidět ji. Mezi vojáky se říkalo, že tam někde daleko na dopadové ploše v lesích je železná deska, metr krát metr a která obsluha děla se do ní strefí, dostane hned týden mimořádné dovolenky. Asi to byla jen fáma.

My jezdili auty se zapřaženými kanony do prostoru v lesích, na velkou planinu, přes kterou vedla cesta. Tam jsme zajeli na louku, odpojili na PLK.S.60 ráže 57mm a ustavili je do bojové polohy, tak jak jsme se to předtím dlouho učili. To znamenalo naskládat z auta dvacet beden s municí, v každé bylo 5 patron, bedny rozložit na 4 hromádky okolo děla, aby podavači mohli rychle z beden napáskovat náboje do zásobníků po pěti kusech. Každé číslo obsluhy mělo svůj úkol a musel se rychle provádět. Roztáhnout dvě vysouvací ramena do stran zespodu lafety a pomocí čtyř zvedáků celý kanon zvednout a uvodorovnit pomocí libel na těch ramenech do vodorovné polohy. Bylo to podobné, jako dnes u velkých autojeřábů, které se též stabilizují, na koncích ramen mají kovové talíře opřené v zemi. Potom provést orientaci na PUAZO, což byl dálkoměr, kde se musela stanovit poloha kanonu, úhly každého děla k němu, osy hlavně vzhledem ke světovým stranám a úhly jednotlivých děl k centrálnímu dálkoměru, který pomocí kabelů řídil střelbu. Na kanon nasedla obsluha, dva mířiči na sedačkách po stranách ručně pomocí otáčení klik a v hledáčku sledovali v kolimátoru cíl, jeden horizontálně a druhý vertikálně a takto zaměřovali hlaveň. Celý kanon se mohl otáčet na ložisku na spodní lafetě, uvodorovněné na ramenech na zvedacích talířích. Ti dva udržovali letící cíl ve svých hledáčcích v křížku zaměřovačů. Další člen obsluhy nastavoval směr, rychlost a dálku letícího cíle na stupnicích, na kanonu, sedící též na sedačce vedle, podle hlášení z PUAZA, pokud nebyla zapnuta automatika. Podávači podávali nabíječi napáskované zásobníky po pěti nábojích na stůl na boku hlavně a on je pomocí natahované pérové páky zasunul do závěru, kde je pak odpaloval střelec pomocí nožní šlapací páky, když mířiči hlásili zamířeno a dostal povel. Střílelo se dávkami, jako u kulometu a pokud podavač stačil zasouvat zásobníky, střílelo se automaticky, dokud střelec držel nohu na spoušti. Většinou ale dávka nebyla delší jak pět ran. Kanon se dost otřásal a mířiči nemohli udržet cíl v křížku. Za dělem stál dělovod, poddůstojník, velitel děla, který dostával zas povely od velitele baterie, řídícího palbu od dálkoměru. Tam udávali na přístrojích naměřenou rychlost, směr a dálku letícího cíle. Obsluha děl hlásila po provedení všech úkonů, že je připravena a velitel hlásil vedoucímu střelby číslo děla a hotovo. Střílet se mohlo až po povelu velitele baterie a po něm velitelem děla.