V sobotu večer byl na Stalince uspořádán nějaký večírek či tancovačka dole v sále. Přišly tam i holky z nějaké školy, snad zdravotní, nebo učitelky, co byly někde poblíž též na brigádě na seně. Všichni kluci se připravovali a těšili. Já se svým problematickým vztahem k ženským jsem se dole u výčepu posiloval pivy, s ještě několika dalšími, takže jsem se opil a do sálu potom už vůbec nešel. Tančit jsem uměl, chodil jsem do tanečních i doma na zábavy, ale měl jsem trému při konverzaci s holkama a nevěděl, o čem se s nima mám bavit. Ostatní to uměli, byli vtipní a zábavní a já takový zakomplexovaný, všechno jsem bral moc vážně. To, co zajímalo mě, moje fantazírování a představy, to holky nezajímalo a ony měly jiné zájmy. A podle toho jsem taky tak dopad, že jsem se neoženil.

Když jsme bydleli na té Stalince, měli jsme večer volno a protože v létě bylo dlouho světlo, zajímalo mě její okolí. Řekl jsem, že jdu trénovat běh a běhal jsem po polní cestě pustou neobydlenou krajinou, kde byly jenom louky, křoviny a pláně, až k přehradě Fláje. V okolí bylo pár zpustlých, vyrabovaných ruin bývalých německých selských statků či domů, pár křížů u cesty, které už stačili noví (jak mi řekl jeden, že oni jsou kolonisté) dosídlenci vyvrátit a poškodit. Bylo léto a červené slunce zapadalo za lesnaté pahorky na obzoru, celá krajina byla ozářená nezvyklým žlutým světlem a dlouhými tmavými stíny. V údolíčku, kde už zasahovala voda přehrady, stál starý, dřevěný kostel. Zdálo se to neskutečné, ale stál tam osamocený zachovalý kostelík, s roubenými stěnami z trámů, s věží a přístavkem, sakristií. Okolo pusto a prázdno, někde daleko za konci, dál po prašné cestě byla potom hráz přehrady a dále jakási budova až u hranice s tehdejší NDR. Šel jsem se do kostela podívat. Dveře otevřené, pár oken už rozbitých, uvnitř na dřevěné podlaze rozházeno všechno možné z inventáře kostela. Sošky andílků, obrazy svatých namalované na plátně, německé knížky, svícny. Vyřezávaná kazatelna s reliéfy svatých a schody na ni, oltář s rozmláceným svatostánkem a v sakristii ze skříně vyházené ornáty a oblečení kněze, na zemi ubrusy a mešní knihy. Dost děsivě to na mě zapůsobilo. Zvlášť ty roztrhané obrazy v rámech, namalované olejem na plátně. Vždyť co to muselo dát práce, namalovat něco takového nebo vyřezat sošku. Kdybych nebyl voják a neměl to tak daleko domů, chtěl bych si ty věci i odnést. Ale jak? A kde bych to dal? Vzal do kasáren? Venku se setmělo a nikde ani živáčka. Musel jsem zpátky po cestě ke Stalince. Nikomu jsem o tom kostelu neříkal, ostatní o takové věci stejně neměli ani zájem, ty zajímalo tak jedině pivo a nějaké místní krasavice. Ten vnitřek kostela mi připomněl scénu z filmu "Věčně zpívají lesy", který jsem viděl v civilu. Jak rodina jela ze statku v zimě na saních do kostela na půlnoční o vánocích. Snad to tu tak bylo, když tu byli ještě původní obyvatelé. Vzpomněl jsem si též na náš dřevěný kostel doma v Řepištích. Nedovedl jsem si představit, že by se s ním jednou mohlo stát něco takového. A to nás politruci učili, jak je tento komunistický režim správný a že musíme za něj bojovat, o škodlivosti a zločinnosti církve, německých imperialistech a revanšistech a další propagandu. Jediný takový zážitek mě stokrát více utvrdil v mém přesvědčení a názorech o soudruzích, kteří tohle mají na svědomí a o celém tom jejich budování ráje na zemi. Bylo vidět, že tu v okolí byly domy a vesnice, obdělaná pole a lidé, a teď jenom ruiny, pole zarostlá trávou a trním. Vždyť to byli lidé jako my, měli své starosti a radosti a museli odejít. V jedné stodole jsem našel na zdi dětskou rukou nakreslenou plachetnici na moři a obrázky indiánů a kovbojů. Kdoví, kde je dneska ten, co to maloval. Byl to asi kluk se stejnými zájmy jako já. A nám pořád říkali, že všichni němečtí kluci byli v Hitlerjugend zabijáci a wehrwolfi, kteří byli připraveni nás, Čechy, podřezat.