Bylo nás tam asi pět, každý s nějakou nemocí. Ten zdravoťák Voleníček byl v civilu zvěrolékař a jinak dobrý kumpán. Brýlatý, blonďák, dělal vojnu jako vysokoškolák, absolvent. Jednou v noci jsem nemohl spát a furt jsem slyšel z ošetřovny nějaké hlasy, smích, bylo to přes chodbu, svítilo se tam. Už jsem usínal, když mě někdo vzbudil a že jestli si nechci zašukat. Byl jsem rozespalý, v noční košili, zavedli mě na ošetřovnu. Tam už bylo pár kluků i s Voleníčkem, flašky s vínem, cigarety, dým. Na posteli ležela nějaká ožralá holka, vypadalo to, že o sobě neví. Svlečená, bez kalhotek, celkem pěkná postava, nohy roztažené. Asi se na ní už všichni vystřídali, prostěradlo pod ní postříkané. Dělala, že neví o světě. Já jsem tenkrát ještě s ženskou nikdy nic neměl, styděl jsem se, poprvé jsem viděl ženskou takto svlečenou. Ale bylo to nechutné. Nebyl jsem ožralý, nepil jsem s nimi, nevím jak ji do kasáren dotáhli a co to bylo za holku. Snad si dělali ze mě srandu, že jsem takový slušný a mysleli si, že na ni vlezu. Ale řekl jsem, že nemám zájem, bylo to pro mne trapné. Šel jsem zpátky na cimru a nemohl usnout. Nevím, jak to potom pokračovalo a jak ji dostali potom ven z kasáren. Ráno bylo všechno v pořádku, potom se mi pošklebovali, že jsem si mohl zdarma zašukat. Na té ošetřovně jsem byl asi 3 týdny, potom mě poslali zpátky na baterii. To už bylo tepleji, začínalo jaro a výcvik pokračoval. Ani mě moc nebavilo zapisovat se po rozkaze v 5 hodin na vycházky a jezdit tramvají do města. Co tam? Bloumat po ulicích nebo jít do hospody. Pamatuju si, jak jednou přivezla lítačka gazem až k nám na barák z města jednoho našeho spolužáka. Prý jim zavolali, že ten náš voják z naší baterie tam ležel v hospodě pod stolem, neschopný pohybu. Sundali nám ho z auta a kluci ho odnesli na umývárnu. Byl posraný i pochcaný, poblitý a strašně smrděl. Byl to Slovák, někde z východu, jmenoval se Majerník a byla to jeho první vycházka. Musel už být z domova alkoholik, protože kdykoliv se potom dostal ven, ožral se zas jako prase. Na umývárně ho svlékli donaha a polévali hadicí studenou vodou, umývali od hoven a zvratků. Ale neprobral se. Zabalili ho pak do prostěradla a donesli na postel. Probral se až druhý den. Potom vyšlo v rozkaze udělení trestu vojínu Majerníkovi (byl to takový primitiv a divil jsem se, že ho vůbec poslali do péešky, už svou vizáží vypadal na alkoholika), náš velitel baterie nadporučík Dvořáček mu dal zákaz vycházek na jeden měsíc a práci po službě. Jeho specialitou bylo, že trestal vojáky tak, že museli ve svém volnu, po večeři kopat hroby. Musel do rána vykopat za naším barákem jámu, metr hlubokou a metr širokou a dlouho podle své délky postavy, plus dvě pěsti nad hlavou. Protože bylo už tma, kopal to krumpáčem a lopatou za svitu petrolejky. A ráno přišel Dvořáček, změřil mu to metrem a nařídil to zase zasypat. Těch hrobů už tam bylo dost, ale vždycky se muselo kopat na novém místě. Když už bylo tepleji, chodil jsem někdy večer na louku, dále za naším barákem až k drátěnému plotu, který byl okolo celých kasáren. Tam si lehl do vysoké loňské suché trávy a díval se do nebe. Bylo mi tam dobře. Zapomněl jsem na vojnu a přemýšlel o světě. Fantazíroval co všechno bude, až budu doma, v civilu. Co asi doma, máma, táta, babička, čekal mě celý ještě pro mě neznámý příští život. Všechno bylo ještě možné, romantika, daleké světy, dobrodružství. Nahoře pluly oblaka, nebo svítil měsíc a nikdy mě nenapadlo, že se jednou bude psát rok 2000. To jsem si ani nedovedl představit. A že jako starý dědek budu jednou psát své paměti z vojny. Možná to bylo tenkrát úplně jinak, ani jsem nemohl myslet tak, jak to vidím dneska po tolika letech. Byl jsem mladý, vystrašený, nezkušený zajíc, měl velký respekt ze starších a nadřízených. Ale ty pocity, ta nálada, ta naděje a očekávání příštího dlouhého života, to se už nikdy nevrátí. Dneska mě už čeká jenom stáří, možná ještě pár let života, ale ten stříbrný vítr už neuslyším. Ale snad se aspoň tyto moje bláboly nějaký čas někde uchovají a když už tu nebudu, bude je někdo číst v úplně jiné době a atmosféře, aspoň se trochu bude moci vcítit do myšlení, názorů, nadějí a prožitků, jaké jsem měl tenkrát ve svých 19 letech. Psáno v prosinci 2000.