V zimě jsme ve sněhu a mrazu ručně tlačili naše kanony na kopeček, do palpostu v areálu kasáren. Tam se cvičila obsluha a velení, každý musel ovládat všechny funkce i povely, aby jsme mohli být potom veliteli děl. Potom jsme tlačili děla zase zpátky k našemu baráku, kde zaplachtované před okny našich ložnic. Byla strašná zima na ruce i nohy, rukavice i boty promočené. měli jsme ještě půllitry a do nich plátěné onuce, kusy hadrů. A večer po příchodu na světnice se muselo zatopit v malých litinových kamínkách v koutě, ale jen do večerky, potom se musel popel vynést, to se kontrolovalo. Uhlí se nosilo v uhláku z nedaleké kůlny a muselo se naštípat dřevo. To ale nebylo, tak se štípaly různé donesené fošny a trámy odkud se dalo. To jsme si potom na chvilku lebedili a ohřívali promrzlé hnáty u pecka. Okna tam byly jednoduché, jedno sklo a škvírami profukoval vítr se sněhem. Jednou večer po zaměstnání se stalo, že nikdo nezatopil. Když přišel Sládek na cimru a viděl, že se netopí, nařídil všem svlíknout se do nočních košil, bez trenýrek a zalehnout pod jednu vojenskou deku a otevřít po celou noc okno. Byl mráz asi -8 stupňů. On si oblékl teplé prádlo, vatované vložky do maskáčů a přikryl se třemi dekami. A my vibrovali na postelích celou noc. To jsou zážitky, na které se nezapomíná. Na naší cimře mi též někdo ukradl moje peníze naspořené z žoldu. Nekouřil jsem, do hospod nechodil a v ARMĚ, což byla prodejna v kasárnách, kde bylo i lahvové pivo a různé potraviny, jsem též nenakupoval. Nějaké peníze mi poslala i babička. Měl jsem asi okolo 500 korun a nosil je v peněžence v zadní kapse kalhot. Na noc jsme skládali své oblečení, kalhoty, blůzy a ostatní do komínků na noční stolek u postelí. Já hlupák jsem nechával peněženku v kalhotách. Teprve po pár dnech jsem zjistil, že tam peníze nejsou. Denně jsem to nekontroloval. Ale už se nedalo nic dělat. Když jsem to hlásil, říkali mi Sládek i poručík Vobr, že kdoví kde jsem to ztratil, že je už pozdě něco vyšetřit, když ani nevím, kdy se mi to ztratilo. Prostě se tím nechtěl nikdo zabývat. Ještě se mi smáli, že proč jsem měl tolik peněz, nevěřili tomu, protože ostatní neměli už obvykle před žoldem nic a půjčovali si na cigarety a pivo. Zvláště můj soused na vedlejší posteli Nový byl věčně bez peněz. Ale nedalo se nic dokázat a on byl dost arogantní, agresivní a pořád v nějakém průšvihu. Měli jsme tenkrát 70 korun žoldu měsíčně a dost jsem si našetřil, protože nic nekupoval. V Plzni na náměstí byla prodejna starožitností a tam za výkladem byly i šavle a pušky. Rakouské i české z první republiky, krásné v pochvách, moc se mi líbily. A ceny od 100 do 150 korun! A mi se to zdálo moc. A kde bych je v kasárnách měl schované? Dneska se takové šavle prodávají za 10 až 15 tisíc. Na vycházky jsem jezdil tramvají hned od brány kasáren a do města. Tam chodil po městě, zašel do muzea a chodil i na nádraží a pozoroval provoz v hale, kde bylo plno lidí a byl chvilku mezi civilisty a představoval si, že odtud též jednou pojedu domů.

Před vánocemi, když jsem se vracel do kasáren, byl už sníh a díval jsem se večer do osvětlených oken domů, kde zářily vánoční stromky a byla tam rodinná pohoda, vzpomínal jsem, co asi doma, byl jsem poprvé tak daleko, v cizím prostředí, studeném a neosobním. Ale muselo se to přežít a jednou to skončí. Nejlíp jsem se cítil až po večerce, když jsme mohli zalézt do postelí, pod deku. měl jsem postel dole v rohu u zdi, nade mnou spal Vostrý. Tenkrát jsem si zvykl usínat na pravém boku, abych se nemusel dívat na vedlejší postele, na Nového a Sládka, kteří spali vedle. Otočil jsem se do kouta ke zdi a měl tak trochu soukromí. A dodnes na pravém boku usínám.