Na učebně sice byly malé kamínka, ale topilo se jenom párkrát ve velkých mrazech. Boty jsme mívali venku v chodbě, kde mrzlo a na nohou jenom plátěné kecky. Ponožky nebyly povolené, měli jsme jenom onuce, což byly kusy plátna ze starých prostěradel. Když byly propocené nebo mokré, tak studily a bylo lepší bez nich. Vzpomínám si, že jsem někdy na chodbě v mrazu obouval boty na holé nohy a boty byly tak ztuhlé, že byly jak z plechu a uvnitř byla bílá jinovatka. Ale nemocný, ani nachlazený jsem nebyl. Snad to bylo tím studených odchovem, že jsme byli otužilí a vytrénovaní. Ale na tu zimu v roce 1962 - 1963 nezapomenu. Měli jsme sice ušanky i pletené rukavice, ale ty byly furt promočené a roztrhané. Měl jsem omrzlé prsty i klouby na rukou a dlouho mi hnisala odřenina na prstě. Dodnes tam mám jizvu, jak se to pomalu hojilo. Na tělesnou přípravu nás měl mladý poručík, jméno jsem už zapomněl, ten nás, neplavce, naučil plavat. Já jsem do té doby plavat neuměl, protože u nás doma v Řepišť nebyla žádná voda ani rybník, jenom v Paskově řeka Ostravice, ale tam vody asi po kolena. Chodil jsem se koupat v létě po škole ve Vratimově s děckama ke splavu, ale vždycky jenom tam, kde bylo po pás nebo po krk a dalo se postavit na dno. Tak ten poručík s námi jezdil tramvají do Plzně, kde jsme měli vždy předplacenou hodinu v krytém bazénu. Bylo to v zimě a tam bylo aspoň teplo. Nejdřív jsme se učili pohyby nohou na suchu, potom jsme dostali jakési tlusté dřevěné čtvercové desky, které jsme ve vodě drželi před sebou a nohama se poháněli jako žáby a postupně i rukama, až jsme se naučili i bez těch plováků. Plavat jsem se naučil dost rychle, skákali jsme potom po hlavě a nakonec i z můstku. Ale naučil jsem se jenom žábu a jiný styl neumím. Též jsme trénovali běh na čas. Dvakrát v týdnu jsme měli takzvaný zrychlený přesun. Běželo se pět kilometrů, většinou cestičkami okolo kasáren a přes lampasácké sídliště, v kanadách, se samopalem, sumkami, v helmě a z toho 2 kilometry v maskách. Muselo se to zvládnout v čase 25 minut. Kdo to nezvládl, musel to další dny opakovat, až to jednou stihnul. Nebyl jsem ani mezi prvními, ani mezi posledními. Po několika týdnech jsme se do toho času vešli. Též i překážkovou dráhu, takzvanou opičárnu. Už si nepamatuju, v jakém čase se to muselo udělat. Též se samopalem, sumkami, maskou a v helmě. Později na konci péešky, když jsme dělali zkoušky před komisí, museli jsme to udělat v předepsaném limitu, jinak by jsme neprošli. Pokud nás doktor uznal, že jsme schopni vojenské služby, bez výjimky, nešlo říct, že nemůžu. To neexistovalo. Muselo se to tak dlouho trénovat, až to bylo v normě. Jinak takový člověk nemohl poddůstojnickou školu udělat. Též v tělocvičně šplh po laně a tyči, přeskok koně a cviky na nářadí.