Musím tu též popsat můj velký úraz, který se mi na vojně stal. Někdy v únoru 1962 nařídil staršina z vedlejší roty (u dělostřelců se jí říká baterie), že máme já a několik dalších kluků odnést litinová kamna, hranatý velký pecek se šamotovou vyzdívkou, roštem a dole uhlákem, jaké se používaly v důstojnických kancelářích. Sundali jsme ho z auta a nesli naležato do hlavní chodby jejich baráku. Jeden šel vpředu a držel ho za sebou a já vzadu oběma rukama před sebou. Bylo tam tma a před sebe jsem kvůli tomu pecku neviděl. Nevšiml jsem si, že ve vchodu je za dveřmi železný rošt na otírání bot, který vyčníval asi 3 cm nad dlažbu. Zakopl jsem o něj a když jsem padal, zůstaly mi ruce, kterými jsem držel zespodu ty kamna, pod nimi. Při pádu mi hranou přirazily prostřední prst pravé ruky na dlažbu. Ten vepředu je nepustil, takže narazily hranou a téměř mi ten prst usekly. Měl jsem rozdrcenou a zlomenou kost, roztržené maso i kůži, krev se valila, prst mi visel jenom na kůži mezi prvním a druhým článkem. Ani to moc zpočátku nebolelo. Provizorně mi to ovázali a autem gazem z ošetřovny mě odvezli do nemocnice. Tam jsem musel chvíli čekat v čekárně, bylo to už večer, než přišel mladý doktor. Umyli mi ruku, nasadili nějakou roušku, takže mi z ní trčel jenom ten prst s plandajícím článkem na kusu kůže. Nejdříve mi okolo kořene prstu napíchal znecitlivující injekce, takže jsem ruku přestal cítit. Mluvilo se o amputaci, ale on řekl, že se to pokusí sešít a snad to sroste. Nejdřív kleštěmi cvakával střepiny kostí, nic jsem necítil, pak jehlou a nití sešíval kůži po celém obvodu přes celé bříško prostředního článku. Díval jsem se jak to dělá, ale nic necítil. Když to sešil stehy dokola, dal mi k zafáčovanému prstu dřevěnou dlahu a znovu celé omotal obvazem, že jsem měl prst nepohyblivý i celou ruku. Okolo půlnoci mě zas gazem, který na mě čekal, odvezli do kasáren do našeho baráku na naši cimru. Teprve pak to začalo bolet. Strašná bolest, škubání, pálení, trnutí v kosti a celé ruce. Nespal jsem celou noc. Byl jsem osvobozen od fyzického cvičení i rajonů, ale místo toho jsem dělal pomocníka dozorčího u vchodu  do našeho baráku, ale zúčastňoval jsem se vyučování na učebně. Ale bolelo to pořád hrozně. Nosil jsem zpočátku ruku na pásce. Myl jsem se a psal levou rukou. Venku byl sníh a mráz, já se díkybohu nemusel zúčastňovat cvičení venku. Po několika dnech jsem šel na ošetřovnu na převaz. Když mi sundali obvazy, viděl jsem, že mi celý prst zčernal, vůbec jsem ho necítil na dotek. Jenom furt strašně bolel. namazali ho něčím a zas zabalili a dali dlahu. Po několika takových převazech jsem jel už sám tramvají do nemocnice na vytahování stehů. Dost to bolelo, prst byl pořád zčernalý, olupovala se kůže, slezl mi nehet, ale začalo se to srůstat. zas mi to zabalili, dali dlahu a poslali zpátky. Na ošetřovně byl starší doktor i zdravoťák, nějaký student, jmenoval se Volejníček. Byl jsem jim asi sympatický a doktorovi se mě asi zželelo, byl jsem v dost špatném psychickém stavu a měli tam volné místa, tak mi doktor řekl, ať si donesu věci, že tam půjdu ležet. Tak jsem tam hned šel, bylo už tam i pár jiných kluků a bylo to tam docela zašívárna. Leželi jsme celý den v postelích, jen ráno se dělal úklid a nosili nám tam jídlo. Každý den vizita, kdy nás doktor přišel zkontrolovat. Mi to občas převazovali, koupali v nějakém roztoku a mazali mastí. Ale pořád jsem měl prst necitlivý na dotek. Nervy v něm se jenom pomalu obnovovaly. Stehy ale srůstaly a i kost se zdálo, že srůstá. Jinak jsme tam četli knížky a nudili se celé dny. Jak jsem byl rád, když jsem potom viděl z okna, jak celá naše baterie, celá péeška jede auty se všemi kanony a celým příslušenstvím na několik dní na zimní cvičení. A já v teple a pohodě.