A po několika dnech v kasárnách jsem znovu balil  všechny své věci, tentokrát i samopal a na nákladním autě na lavičkách pod plachtou nás několik odvezli do Plzně do "péešky". Ve vojenské knížce mám zápis, že jsem ji absolvoval od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963. Odvezli nás tam asi 10 a byli jsme vybráni jako budoucí velitelé družstev pro obsluhu kanonů 57 mm vzor S 60. Z jiných posádek tam přijeli též vybraní vojáci. Kasárny byly v rozlehlém areálu různých budov obehnaném drátěným plotem za městem Na Slovanech. Jezdila tam ale z města tramvaj. U hlavní brány bylo jen několik zděných budov, jako ošetřovna, strážnice, basa, kuchyň, jinak staré dřevěné přízemní baráky, snad ještě po německé armádě. Někde byly ještě i nápisy jako Ausgang, Vorsicht - Treppe a jiné, sotva čitelné. Naše ubikace byl dřevěný barák daleko vzadu až u zadního plotu. Dvě dlouhé budovy, asi 10 metrů od sebe a na koncích spojené další, ve které byl uprostřed vchod, takže to tvořilo jakési uzavřené nádvoří, půdorys ve tvaru U. Tam jsme strávili celých 8 měsíců. Uvnitř byly dlouhé chodby a po stranách malé místnosti, na chodbách vysoké skřínky, kde jsme měli své věci. V naší ložnici nás bylo 8 i s naším velitelem družstva, poddůstojníkem. Jmenoval se Sládek a v civilu byl kovářem. Ale byl to primitiv se základním vzděláním, poďobaný od neštovic a jak jsem potom zjistil byl v KSČ. Po celou dobu co jsem tam byl, jsem sice korektně plnil jeho rozkazy, ale nikdy jsme si nebyli sympatičtí a i když mu ostatní už ke konci péešky mohli tykat, já mu pořád vykal. Velitelem celé naší baterie a tím i toho poddůstojnického kurzu byl nadporučík Jaroslav Dvořáček a jeho zástupcem náš velitel čety poručík Vobr. Mladý, svobodný, asi čerstvý absolvent důstojnického učiliště, černovlasý, takový cikánský typ. Na naší cimře jsme byli kromě svobodníka Sládka my nováčci. Byli to: Vostrý, rozmazlený frajírek, jedináček bohatých rodičů někde z Loun, Nový, věčný průserář, zrzavý traktorista z JZD, za kterým potom přijela jeho milenka s mámou, že si ji musí vzít, že čeká dítě, Slováci Macura a Buci a dva Maďaři někde od Komárna Juhazs a Lisz. Jedině já jsem měl maturitu, ostatní jenom základní školu a nebylo o čem se s nima bavit. Též potom na vycházky do hospod jsem s nimi nechodil. Zachovával jsem si jakýsi odstup a Sládek mě měl asi za namyšleného inteligenta, který si myslí, že je něco jiného než oni a dával mi to najevo. Jednou mi našel někde ve stolku u postele můj zápisník, kde jsem si někdy zapisoval své pocity a fantazie (jako nějaká pubertální dívka) a přečetl si to a pohrdavě mi ho pak vrátil s úsměškem. To mě moc mrzelo a nikdy jsme se neskamarádili. Byl jsem jako ostatně vždycky osamělý samotář a neměl tam kamarády. Na konci tunelu jsem ale vždycky viděl světlo, že to jednou musí skončit a půjdu do civilu a potom začne jiný život. Vojnu musím nějak přežít.