Nejdřív jsme se učili rozeznávat vojenské hodnosti podle nárameníků, zdravit hodnostně vyšší, potom pochodovat, podávat hlášení, zařadit se na světnici a další základní věci. Na pořadovou přípravu, což je nácvik pochodování a cviků jako: Vlevo, vpravo vbok, čelem vzad a potom i cviků se zbraní jsme chodili na buzerplac, což byla vyasfaltovaná velká plocha mezi budovami. Tam jsme se pomalu stávali vojáky. Moc mě to nebavilo, donekonečna opakovat stejné povely a cviky, stejně jako kdysi nácvik na spartakiádu, ale bylo to nutné, aby to zvládli všichni. Aby nám to vešlo do podvědomí a dělali jsme to automaticky. Dalo se to naučit. Ale někteří byli opravdoví lempli a nešli jim to a tak jsme to opakovali donekonečna. Byl jsem průměrný, zvládal jsem to bez problémů a nijak na sebe zvlášť neupozorňoval. Bylo to nejlepší, jinak si takového kluka hned všimli a zapamatovali a měl už po ptákách. Já jsem ale hned na začátku udělal jednu velkou chybu. Nevím už který den to v přijímači bylo, když jsme v osobním volnu, večer po rozkaze měli povoleno na politickovýchovné světnici, jinak též klubovně psát domů dopisy či i koresponďáky. Ty potom otevřené, aby je velitel z důvodu bezpečnosti mohl přečíst, se odevzdávaly u stolku dozorčího, který je v noci pochopitelně četl též a měl z toho velkou srandu. No a já hlupák napsal koresponďák klukům do modelárny, do Vítkovických železáren, kde jsem dělal před odchodem na vojnu. Oni mě tam předem strašili, jak dostanu na vojně zabrat, že teprve uvidím, že budu muset poslouchat a že mi tam spadne hřebínek a podobné řeči. A já jim napsal, že na vojně je docela fajn, moc nás tu nehoní, máme dost času a je to tu skoro lepší, než v té modelárně. Zkrátka, že jejich předpovědi se nesplnily. A odevzdal jsem ten lístek u dozorčího. A druhý den to začlo! Hned si mě zavolali poddůstojníci, mým velitelem světnice, kde nás bylo asi 30, byl svobodník Kadaník, dále tam byli ještě i Rufr a Suchý a hned se mě ptali: Tak Řeha, vy se na vojně nudíte a nemáte co dělat? Je to tu pro vás lahoda a rekreace? Tak celý týden služby, dělat rajony a hajzly a bude se to lesknout, aby jsem se nenudil! Tak jsem musel týden, v osobním volnu po rozkaze dělat rajony, umývat chodbu mazlavým mýdlem a vytírat hadrem na celém našem poschodí a čistit záchody. Tam byly turecké šlapky v dřevěných kabinkách s lítacími dveřmi, na podlaze keramické mísy s dvěma nášlapkami pro nohy, do kterých se v podřepu vykonávala potřeba. Když se někdo netrefil a udělal to vedle, muselo se to očistit. Dělalo se to rýžovým kartáčem a kýblem s vodou. Ale dalo se to zvládnout. Byl jsem zvyklý už z civilu na jiná příkoří a tak jsem si vždycky myslel: Dá se to vydržet, jednou to skončí a půjdeš domů. Pokud to fyzicky vydržím, tak je to dobré, psychické problémy jsem tam nikdy neměl. Zažil jsem potom i jinou šikanu od různých vojenských primitivů, ale dalo se to přežít. no takže ten můj trest trval celý týden, ale pak asi zjistili, že snad nejsem takový gauner a dali už mi pokoj. Rajony jsem dělal až když na mě přišla řada. Dneska už málokdo ví, co to byl kombajn. Dřevěná bednička, ve které bylo pár cihel a zespoda přibité kartáče na boty. Kombajnem na holi od smetáku se pastovala a leštila podlaha ve světnici, dřevěné prošlapané fošny hnědou voskovou pastou až se musela lesknout. Též jsme mívali politické školení mužstva, takzvané PŠM. To nám politruk vykládal o revanšistech a západních imperialistech, jak se na nás chystají, jak jsou vyzbrojení a jak musíme být ve střehu a na ně být připravení. Aspoň se sedělo na učebně a nemuselo nic dělat. Chtělo se nám spát po cvičení venku. Náš tlustý politruk, kapitál Zeus, se snažil působit dojmem neškodného dobráka, ale měl jsem se před ním na pozoru. Byl to spíš kariérista, který tam měl dobré bydlo a rád se napil. Další dopisy, které jsem potom psal domů jsem už pochopitelně psal normálně, že se mám dobře a tak, aby doma neměli o mně starost. Dopisy před odesláním četl náš velitel roty, baterie, nadporučík Jaroslav Kulhavý. Nesměli jsme ovšem psát, že jsme zařazeni jako obsluha protiletadlových kanonů ráže 57 milimetrů, sovětské výroby. Oficiální název byl PLK s60 a že jsme u druhé baterie protiletadlového oddílu divize ve Slaném u útvaru č. 2478 a další vojenské tajemství. Nebylo taky o čem psát a moc dopisů jsem nenapsal. Neměl jsem ani komu a ani jsem nijak netoužil, podívat se domů, věděl jsem, že to není možné a dalo se to tam vydržet a jednou to musí skončit. Musím to přežít.