V prvním týdnu v srpnu v roce 1962 jsme jeli já se svým bratrancem Kadelou na vandr, dovolenou k tenkrát populárnímu Máchovu jezeru. Někde jsme se dověděli, že je to tam dobré a chtěli jsme zkusit život se stanem a nějakou romantiku. Jeli jsme vlakem do Prahy, tam si našli nocleh v nějakém levém hotelu někde mimo centrum. Nesměli jsme ale spát oba v jednom pokoji, každý měl jinou místnost, takové prý bylo nařízení. Přes den jsme se šli podívat do města, na hrad, do centra a k Vltavě. Druhý den jsme jeli vlakem do České Lípy a tam zašli i do muzea. Pustili nás tam samé, bez průvodce, chodili jsme po sálech s otevřenými okny do parku, na stěnách volně visící zbraně, meče a pušky, vzal jsem jeden krásný samostříl do ruky, stačilo ho vyhodit z okna a potom si ho vzít. Ve vitrínách neuzamčené, volně otvíratelné, mince a medaile. Dalo by se to ukrást. Ale byli jsme na vandru, jen s batohy a kde bysme to potom dali. Ve městě jsem si tam koupil kapesní česko-německý slovník, tlustý špalík, který mám dodnes a téměř celý jsem se ho naučil. Bylo krásné počasí, horké léto. Dojeli jsme do stanice Doksy. Tam v tábořišti ve vysokém borovém lese za poplatek si postavili stan z mých dvou kosodélníkových německých celt, ale pod sebe jsme neměli nic, každý jenom tenkou deku na přikrytí. Daleko do lesa jsme museli jít nasbírat nějaké dřevo a na ohni vařili polévku, stejně jako spousta lidí ze stanů v okolí. Na pláž, k vodě to bylo po cestičce lesem nedaleko, párkrát jsme tam vlezli, ale byla studená. Věci jsme měli ve stanu a doufali, že nám je nikdo neukradne. Ale v noci se spát nedalo. Na vlhkém jehličí pod dekou bylo zima celou noc se odvedle od různých táboráků ozývaly kytary a zpěv opilců a k tomu mračna komárů. Klepal jsem se zimou a převracel se z boku na bok. Vedle nás měly stan dvě holky se kterými jsme potom trochu diskutovali, ale podle mě byly dost primitivní a ani se mi nelíbily. Večer jsme byli na nějaké tehdejší diskotéce u lesní restaurace. Pár starších kluků tam hrálo na kytary a bubny tehdejší populární západní hity. Velký kravál, dost holek, snad i dobrá nálada, ale já byl nevyspalý, pivo moc nepil, neměl náladu. Byli jsme oba mladí, nezkušení zajíci, všechno bylo pro nás nové, co jsme ještě neznali. Další ráno po zas neprospané noci na studené, vlhké zemi vyšlo krásné slunce a bylo teplo. Sbalili jsme stan a batohy a vyrazili do lesa a šli po lesních cestách směrem ke hradu, který jsme viděli v dálce na kopci na druhém konci jezera. Bylo horko, bloudili jsme nějakými lesními cestami, bez vody, jedli borůvky a maliny a občas zahlédli ten hrad mezi stromy. Teprve pozdě odpoledne jsme utrmáceni došli do vesnice pod hradem Bezdězem. Tam v hospodě nějaké pití a šli nahoru na hrad. Vstupné 5 korun vybírala u brány nějaká studentka a mohli jsme si tam chodit kde jsme chtěli. Všechno byly ruiny zarostlé trávou, gotickými okny v kapli profukoval vítr, na věž se lezlo po dřevěných schodech uvnitř a shora široký rozhled do okolí i na zapadající slunce. Bylo to pro mě romantické, představoval jsem si jak to asi viděl Mácha, pohled dolů na nádvoří, vesnici pod hradem i lesy v dálce, jezero odkud jsme přišli. Nevěděl jsem ještě, že za dva roky budu nedaleko odtud, v Kuřivodech jako voják. Všechno jsem si představoval romanticky, fantazíroval jak to asi vypadalo ve středověku. Potom jsme šli dolů a po cestě přes vesnici a u křižovatky jsme odbočili k nedalekému kopci, porostlému křovím a stromy. Byl krásný, teplý večer, postavili jsme stan v tom hájku na kopci, odkud bylo vidět na vesnici. Na louce za kopcem jsem objevil kopy suchého sena, nanosili jsme ho do stanu. Ale měli jsme žízeň a nebyla voda. Byl jsem už unavený a po dlouhém přesvědčování jsem Karla poslal po cestě do vesnice, asi kilometr s feldflaškami pro vodu ke studni. Byl to krásný večer se zapadajícím sluncem, vonícím senem, štěkotem psů a světel ve vesnici. A na tom seně jsem se konečně krásně pořádně vyspal. Ráno jsme se vzbudili až slunce začalo hřát přes celtu stanu. Putovali jsme ještě dál, až do Mšena a potom vlakem přes Mělník do Prahy a zas domů. To bylo moje dovolená před nástupem na vojnu. Už předtím, 27. dubna 1962 jsem byl spolu s dalšími kluky mého ročníku z Řepišť v Místku u odvodu. Tam, v domě kde byla Vojenská správa (vedle bývalého autobusového nádraží), jsme byli u lékařské prohlídky a řekli mi, že jsem zařazený k dělostřelectvu. Byl tam s námi tehdejší předseda Národního výboru Josef Pawlas, nesympatický, arogantní člověk, kariérista, před kterým jsem se měl vždycky na pozoru. Byl to komunista, ale spíše jen prospěchář. Bylo nás tam asi pět a všichni jsme byli odvedeni. Potom jsme šli v Místku ještě někde do hospody a už trochu napití jeli domů a stavili se ještě v hospodě U Máně. Pily se piva a kořalka a byla dobrá nálada. To jsem byl poprvé více ožralý a domů jsem došel večer a sotva se držel na nohou. Ale žádný kravál jsem nedělal a ani nevím, jestli ostatní kluci šli potom v noci provádět nějaké neplechy, psát nápisy na cesty, odnášet vrata, obracet vozy, jak se to dělávalo při odvodech. Protože jsem neměl žádnou galanku, která by mi připla na klopy mašle, stuhy s trikolórami a voničky a jiné ozdoby, jak se to k odvodu nosilo, přivěsila mi ráno máma nějaké po tátovi, co on měl ještě schované v krabici po svém odvodu ještě za první republiky. Měl jich plno, jak mu je jeho děvuchy tenkrát v Kaňovic na něho navěsily.