Někdy tenkrát v létě koupil táta i televizi. Byla to značka Aleš, černobílá, už s velkou obrazovkou se zakulacenými rohy, asi 30 krát 40 centimetrů. Předtím jsme všichni už delší dobu chodili na televizi „do stryka Bohuša“, našeho souseda. O tom, že existuje i rádio, u kterého na místě, kde bývá skleněné okénko se seznamem stanic, je vidět i toho kdo do rádia mluví, jsme od táty slyšeli, ale byla to jen taková fantazie, prý to už mají v Americe. První rádio, které jsme doma měli, dones táta po válce z Kaňovic. Byla to dřevěná bedýnka s plátěnou přední stěnou a skleněným okénkem, ve kterém se při otáčení knoflíkem pohyboval ukazatel po jménech různých měst ve světě, vysílacích stanic. Ale stejně se dalo chytit jenom pár těch nejbližších. To rádio udělal tátovi Pepa Fajkoš, manžel jeho sestry. On byl tenkrát po válce důstojník v armádě a radioamatér. Vzpomínám si, že když jsem býval jako kluk někdy v Kaňovic a jedli jsme u stolu a hrála z rádia muzika, babička říkala, jaká je to vymoženost, že to nebývalo, že ani císaři pánu nehrála u oběda muzika. A že by bylo vidět i v tom okénku co se děje tam, odkud vysílají, to jsem si jenom představoval. Až potom se začalo o tom mluvit a objevily se i první televizory. Zpočátku měli televizi (s malou obrazovkou) jenom ve škole a chodili se tam dívat lidé z dědiny. Vysílalo se jenom večer, jeden program a končilo v 10 hodin. Potom byl na obrazovce monoskop, aby se mohl podle něho seštelovat obraz. V pondělí se nevysílalo. Ředitel školy Malík tam zval mladé lidi a verbovali tam mladé do organizace ČSM. Já jsem tam nechodil, i když jsem dostal pozvánku. Postupně si začali kupovat televizory i bohatší lidi a stály se na ně fronty. Někdy stáli zájemci i celou noc před obchody, kde mělo přijít jenom pár kusů do prodeje. Nevím už kdy si televizi koupil i stryk Bohuš. Byla to bedna už s velkou obrazovkou, vypouklou se zakulacenými rohy, se čtyřmi knoflíky vpředu, se kterými mohl manipulovat jenom on. To bylo slávy. Chodili se tam večer dívat všichni z okolí, náš táta, máma, babička i my kluci, sedělo se na židlích i na zemi, všude kde bylo místo, někdy i dost bokem, aby se tam všichni směstnali, jako v kině. Když byl program nevhodný pro děti, což hlasatelka předem oznamovala, nesměli jsme se my kluci dívat a museli jít domů. A že by byla někdy televize i barevná, to jsme si představovali, že to snad někdy i bude ale v daleké budoucnosti. Tenkrát jsem chodil ještě do školy ve Vratimově. Zvláště na filmy jsme rádi chodili a v novinách už otiskovali i program na celý týden. Nevím, jak by se dneska lidé zachovali, kdyby se jim večer sešlo 10 lidí v obyváku, rozesadili se na různé židle a stoličky a hlasitě komentovali dění na obrazovce, různé svoje postřehy a názory. Ale tenkrát to bylo jaksi normální, lidé to tak nebrali. Kdyby majitel televizoru někoho odmítnul, řekl že ho tam nechce, řeklo by se, že je nafoukaný sobec a mluvilo by se o tom po dědině. Každý program či film se potom hodnotil, debatovalo se o něm a kdo neviděl večer televizi, připadal si méněcenný, protože nemohl s ostatními o tom diskutovat. Když už jsem byl vyučený, asi rok před mým odchodem na vojnu, koupil televizor i náš táta. Babička na ni též dala peníze, aby se mohla dívat. Na televizi k nám začala chodit i sousedka Žofie Niklová, rozená Majerová z chalupy naproti a potom i Kašpárek, který její chalupu koupil a už se tam nastěhoval. A ta Niklová měla vždycky během programu svůj hlasitý komentář, moc to prožívala, všechno hodnotila. Kašpárek zas kouřil. Táta, když přišel večer unavený ze šichty, sotva pojedl a ona už tam byla, huba jí jela bez přestávky, tak byl naštvaný. Potom jí dal najevo, ať je zticha, že che mít klid. Též kolikrát pozdě večer v zimě už se nám chtělo spát, táta ráno vstával ve čtyři hodiny na šichtu a kvůli ní jsme seděli, dokud se neměla k odchodu. Ona se potom urazila, došlo jí to a přestala k nám chodit, i ten Kašpárek.

Ta Niklová byla dcera starého Majera, hrobníka, který pochovával ruské vojáky v květnu 1945. Prodala potom chalupu Kašpárkovi a odstěhovali se s Niklem do Kunčiček, odkud kdysi Majer s ní, když byla malá, přišel. Kašpárek se tam potom nastěhoval s manželkou a dětmi někde od Frenštátu. S jeho nevlastním synem Michalem Holubem, kterého měla Kašpárková ještě za svobodna, jsem se kamarádil. Byl o dva roky mladší, ale měli jsme podobné zájmy. Byl pihovatý se zrzavými vlasy, Kašpárek ho neměl rád, učil se na hornickém učilišti. V okolí jsme neměl žádného vhodného kamaráda, chodili jsme do lesa i do hospody do Sedlišť do Bartka, potom i s Pavlem. Michal potom zůstal na vojně, už se nevrátil a někde se tam v Čechách oženil a rozved. Víc jsem o něm neslyšel.