Další část vzpomínek

Další část vzpomínek, kde jsou popsány roky na vojně, bude následovat od ledna 2018.

Filmy a inscenace v televizi na mě dost působily. Nebyla jiná kultura. Knížky jsem si sám kupoval, doma nebylo nic. Z Kaňovic jsem si občas dovezl staré noviny a časopisy, které tam byly uložené na huře pod střechou, ještě z první republiky po tátovi a jeho sestrách. Byly to: Pražský ilustrovaný zpravodaj, Moravanka a jiné, byly jich tam celé štosy a používaly se u nich potom jako záchodový papír na jejich dřevěném záchodě ve chlívkách nad hnojištěm. Do kina jsem nechodil, nechtělo se mi jezdit daleko a stejně se nic pořádného nehrálo. Až potom, když se začaly už hrát i západní, barevné a dobrodružné historické filmy, chodil jsem na ně ve Vítkovic do kina Mír, někdy po škole a domů se vracel až jako z odpolední šichty. Bylo to tenkrát něco, co jsme neznali a otvíraly se nám nové světy.

Dneska se na to dívám jinak, a nedívám se na to ani v televizi, kdo by si pomyslil, že bude jednou i možnost si cokoliv přehrát na DVD. Pamatuju si na ty naivní dobrodružné jako: Fanfán Tulipán, Kapitál Fracase, Scaramouche, Tři mušketýři a jiné. A moc mě nadchl francouzský širokoúhlý film Napoleon. To bylo něco úžasného. Dneska bych už tam poznal i spoustu chyb a naivity, ale tenkrát jsem byl z něho nadšený. Divím se, že to tenkrát naše cenzura povolila, vždyť to byla oslava Napoleona a u nás se on zatracoval jako militarista, skoro na úrovni Hitlera, a vychvaloval se geniální Kutuzov, který ho porazil. A v tom filmu to bylo naopak. Celý druhý díl byla bitva u Slavkova a ten Kutuzov tam byl jako největší chudák. Ten film na mě moc zapůsobil. Byl jsem na něm potom ještě i na vojně v Terezíně a po letech i ve Frýdku. Dneska se už dávno nehraje, ale na tehdejší dobu to bylo něco velkolepého. Barevné uniformy, bitevní scény, jízda, kanony, střelba, vítězství u Slavkova, kde jsem už byl a znal to tam. Ještě více jsem obdivoval císaře a četl potom o něm co se dalo sehnat. To bylo něco jiného než ty filmy o hrdinných rudoarmějcích či partyzánech, nebo komsomolcích a údernících, na které jsme museli chodit.

V práci se mi už moc dělat nechtělo, čekal jsem, kdy mi přijde povolávací rozkaz na vojnu. Na vojnu jsem se těšil, protože jsem čekal změnu a při svých romantických představách jsem si myslel, že tam bude nějaké dobrodružství, jiný kolektiv, zkrátka vojenský život jsem si idealizoval. Nikdo mě vojnou nestrašil, ani jsem neměl obavy jaké měli někteří jiní kluci a ani mě nenapadlo, že by se dalo vojně vyhnout. Dokonce jsem si i myslel, že bych mohl na vojně zůstat a udělat kariéru jak můj obdivovaný Napoleon. Konečně že zažiju něco jiného, než tu nudnou práci v dílně, která mě nebavila. Takže jsem práci na modelech už jenom tak odbýval, stejně jako pár ostatních, kteří též čekali na povolávací rozkaz. Scházeli jsme se ve skladu modelů a vedli moudré diskuze a filozofovali o tématech, jaké mohou mít osmnáctiletí kluci před vojnou. Konečně mi přišel ten rozkaz, že mám nastoupit 16. října 1962 k vojenskému útvaru 2478 do Slaného. Měl jsem myslím den či dva placeného volna na vyřízení různých záležitostí. V dílně jsem odevzdal svůj bank a nářadí a rozloučil se a ani mě nenapadlo, že už se tam nevrátím. Doma jsem si sbalil věci, které jsme si měli vzít podle toho rozkazu a šel ráno s tátou na nádraží do Paskova. Máma, když jsem odcházel, začala i trochu brečet, což jsem nechápal, protože jsem se na tu vojnu těšil. Táta se mi po cestě snažil dávat nějaké poučení o ženských, jak používat preservativ a chránit se před pohlavními nemocemi, což mi bylo trapné. Všechno jsem už znal, i když jenom teoreticky z různé literatury a od kamarádů. Jel se mnou až do Ostravy na hlavní, kde přijel potom zvláštní vlak pro brance (cesta byla zdarma) a nasedl jsem mezi ostatní do vagonu a jelo se. Vlak projížděl stanice, kde vystupovali ti, co jeli do posádek v okolí, já jel až do Prahy a dále a vystoupil jsem s několika dalšími až ve Slaném, kde už na nás čekali vojáci s autem a odvezli nás do kasáren. A tak začala moje dvouletá vojenská služba. To je ale už další část mých vzpomínek a snad se mi podaří je též popsat.

Se psaním těchto mých vzpomínek jsem skončil v říjnu 2000 ve Frýdku a teprve v roce 2011 přepsal na svém notebooku. Snad se to zachová i nějakou dobu po mé smrti.

Někdy tenkrát v létě koupil táta i televizi. Byla to značka Aleš, černobílá, už s velkou obrazovkou se zakulacenými rohy, asi 30 krát 40 centimetrů. Předtím jsme všichni už delší dobu chodili na televizi „do stryka Bohuša“, našeho souseda. O tom, že existuje i rádio, u kterého na místě, kde bývá skleněné okénko se seznamem stanic, je vidět i toho kdo do rádia mluví, jsme od táty slyšeli, ale byla to jen taková fantazie, prý to už mají v Americe. První rádio, které jsme doma měli, dones táta po válce z Kaňovic. Byla to dřevěná bedýnka s plátěnou přední stěnou a skleněným okénkem, ve kterém se při otáčení knoflíkem pohyboval ukazatel po jménech různých měst ve světě, vysílacích stanic. Ale stejně se dalo chytit jenom pár těch nejbližších. To rádio udělal tátovi Pepa Fajkoš, manžel jeho sestry. On byl tenkrát po válce důstojník v armádě a radioamatér. Vzpomínám si, že když jsem býval jako kluk někdy v Kaňovic a jedli jsme u stolu a hrála z rádia muzika, babička říkala, jaká je to vymoženost, že to nebývalo, že ani císaři pánu nehrála u oběda muzika. A že by bylo vidět i v tom okénku co se děje tam, odkud vysílají, to jsem si jenom představoval. Až potom se začalo o tom mluvit a objevily se i první televizory. Zpočátku měli televizi (s malou obrazovkou) jenom ve škole a chodili se tam dívat lidé z dědiny. Vysílalo se jenom večer, jeden program a končilo v 10 hodin. Potom byl na obrazovce monoskop, aby se mohl podle něho seštelovat obraz. V pondělí se nevysílalo. Ředitel školy Malík tam zval mladé lidi a verbovali tam mladé do organizace ČSM. Já jsem tam nechodil, i když jsem dostal pozvánku. Postupně si začali kupovat televizory i bohatší lidi a stály se na ně fronty. Někdy stáli zájemci i celou noc před obchody, kde mělo přijít jenom pár kusů do prodeje. Nevím už kdy si televizi koupil i stryk Bohuš. Byla to bedna už s velkou obrazovkou, vypouklou se zakulacenými rohy, se čtyřmi knoflíky vpředu, se kterými mohl manipulovat jenom on. To bylo slávy. Chodili se tam večer dívat všichni z okolí, náš táta, máma, babička i my kluci, sedělo se na židlích i na zemi, všude kde bylo místo, někdy i dost bokem, aby se tam všichni směstnali, jako v kině. Když byl program nevhodný pro děti, což hlasatelka předem oznamovala, nesměli jsme se my kluci dívat a museli jít domů. A že by byla někdy televize i barevná, to jsme si představovali, že to snad někdy i bude ale v daleké budoucnosti. Tenkrát jsem chodil ještě do školy ve Vratimově. Zvláště na filmy jsme rádi chodili a v novinách už otiskovali i program na celý týden. Nevím, jak by se dneska lidé zachovali, kdyby se jim večer sešlo 10 lidí v obyváku, rozesadili se na různé židle a stoličky a hlasitě komentovali dění na obrazovce, různé svoje postřehy a názory. Ale tenkrát to bylo jaksi normální, lidé to tak nebrali. Kdyby majitel televizoru někoho odmítnul, řekl že ho tam nechce, řeklo by se, že je nafoukaný sobec a mluvilo by se o tom po dědině. Každý program či film se potom hodnotil, debatovalo se o něm a kdo neviděl večer televizi, připadal si méněcenný, protože nemohl s ostatními o tom diskutovat. Když už jsem byl vyučený, asi rok před mým odchodem na vojnu, koupil televizor i náš táta. Babička na ni též dala peníze, aby se mohla dívat. Na televizi k nám začala chodit i sousedka Žofie Niklová, rozená Majerová z chalupy naproti a potom i Kašpárek, který její chalupu koupil a už se tam nastěhoval. A ta Niklová měla vždycky během programu svůj hlasitý komentář, moc to prožívala, všechno hodnotila. Kašpárek zas kouřil. Táta, když přišel večer unavený ze šichty, sotva pojedl a ona už tam byla, huba jí jela bez přestávky, tak byl naštvaný. Potom jí dal najevo, ať je zticha, že che mít klid. Též kolikrát pozdě večer v zimě už se nám chtělo spát, táta ráno vstával ve čtyři hodiny na šichtu a kvůli ní jsme seděli, dokud se neměla k odchodu. Ona se potom urazila, došlo jí to a přestala k nám chodit, i ten Kašpárek.

Ta Niklová byla dcera starého Majera, hrobníka, který pochovával ruské vojáky v květnu 1945. Prodala potom chalupu Kašpárkovi a odstěhovali se s Niklem do Kunčiček, odkud kdysi Majer s ní, když byla malá, přišel. Kašpárek se tam potom nastěhoval s manželkou a dětmi někde od Frenštátu. S jeho nevlastním synem Michalem Holubem, kterého měla Kašpárková ještě za svobodna, jsem se kamarádil. Byl o dva roky mladší, ale měli jsme podobné zájmy. Byl pihovatý se zrzavými vlasy, Kašpárek ho neměl rád, učil se na hornickém učilišti. V okolí jsme neměl žádného vhodného kamaráda, chodili jsme do lesa i do hospody do Sedlišť do Bartka, potom i s Pavlem. Michal potom zůstal na vojně, už se nevrátil a někde se tam v Čechách oženil a rozved. Víc jsem o něm neslyšel.

V prvním týdnu v srpnu v roce 1962 jsme jeli já se svým bratrancem Kadelou na vandr, dovolenou k tenkrát populárnímu Máchovu jezeru. Někde jsme se dověděli, že je to tam dobré a chtěli jsme zkusit život se stanem a nějakou romantiku. Jeli jsme vlakem do Prahy, tam si našli nocleh v nějakém levém hotelu někde mimo centrum. Nesměli jsme ale spát oba v jednom pokoji, každý měl jinou místnost, takové prý bylo nařízení. Přes den jsme se šli podívat do města, na hrad, do centra a k Vltavě. Druhý den jsme jeli vlakem do České Lípy a tam zašli i do muzea. Pustili nás tam samé, bez průvodce, chodili jsme po sálech s otevřenými okny do parku, na stěnách volně visící zbraně, meče a pušky, vzal jsem jeden krásný samostříl do ruky, stačilo ho vyhodit z okna a potom si ho vzít. Ve vitrínách neuzamčené, volně otvíratelné, mince a medaile. Dalo by se to ukrást. Ale byli jsme na vandru, jen s batohy a kde bysme to potom dali. Ve městě jsem si tam koupil kapesní česko-německý slovník, tlustý špalík, který mám dodnes a téměř celý jsem se ho naučil. Bylo krásné počasí, horké léto. Dojeli jsme do stanice Doksy. Tam v tábořišti ve vysokém borovém lese za poplatek si postavili stan z mých dvou kosodélníkových německých celt, ale pod sebe jsme neměli nic, každý jenom tenkou deku na přikrytí. Daleko do lesa jsme museli jít nasbírat nějaké dřevo a na ohni vařili polévku, stejně jako spousta lidí ze stanů v okolí. Na pláž, k vodě to bylo po cestičce lesem nedaleko, párkrát jsme tam vlezli, ale byla studená. Věci jsme měli ve stanu a doufali, že nám je nikdo neukradne. Ale v noci se spát nedalo. Na vlhkém jehličí pod dekou bylo zima celou noc se odvedle od různých táboráků ozývaly kytary a zpěv opilců a k tomu mračna komárů. Klepal jsem se zimou a převracel se z boku na bok. Vedle nás měly stan dvě holky se kterými jsme potom trochu diskutovali, ale podle mě byly dost primitivní a ani se mi nelíbily. Večer jsme byli na nějaké tehdejší diskotéce u lesní restaurace. Pár starších kluků tam hrálo na kytary a bubny tehdejší populární západní hity. Velký kravál, dost holek, snad i dobrá nálada, ale já byl nevyspalý, pivo moc nepil, neměl náladu. Byli jsme oba mladí, nezkušení zajíci, všechno bylo pro nás nové, co jsme ještě neznali. Další ráno po zas neprospané noci na studené, vlhké zemi vyšlo krásné slunce a bylo teplo. Sbalili jsme stan a batohy a vyrazili do lesa a šli po lesních cestách směrem ke hradu, který jsme viděli v dálce na kopci na druhém konci jezera. Bylo horko, bloudili jsme nějakými lesními cestami, bez vody, jedli borůvky a maliny a občas zahlédli ten hrad mezi stromy. Teprve pozdě odpoledne jsme utrmáceni došli do vesnice pod hradem Bezdězem. Tam v hospodě nějaké pití a šli nahoru na hrad. Vstupné 5 korun vybírala u brány nějaká studentka a mohli jsme si tam chodit kde jsme chtěli. Všechno byly ruiny zarostlé trávou, gotickými okny v kapli profukoval vítr, na věž se lezlo po dřevěných schodech uvnitř a shora široký rozhled do okolí i na zapadající slunce. Bylo to pro mě romantické, představoval jsem si jak to asi viděl Mácha, pohled dolů na nádvoří, vesnici pod hradem i lesy v dálce, jezero odkud jsme přišli. Nevěděl jsem ještě, že za dva roky budu nedaleko odtud, v Kuřivodech jako voják. Všechno jsem si představoval romanticky, fantazíroval jak to asi vypadalo ve středověku. Potom jsme šli dolů a po cestě přes vesnici a u křižovatky jsme odbočili k nedalekému kopci, porostlému křovím a stromy. Byl krásný, teplý večer, postavili jsme stan v tom hájku na kopci, odkud bylo vidět na vesnici. Na louce za kopcem jsem objevil kopy suchého sena, nanosili jsme ho do stanu. Ale měli jsme žízeň a nebyla voda. Byl jsem už unavený a po dlouhém přesvědčování jsem Karla poslal po cestě do vesnice, asi kilometr s feldflaškami pro vodu ke studni. Byl to krásný večer se zapadajícím sluncem, vonícím senem, štěkotem psů a světel ve vesnici. A na tom seně jsem se konečně krásně pořádně vyspal. Ráno jsme se vzbudili až slunce začalo hřát přes celtu stanu. Putovali jsme ještě dál, až do Mšena a potom vlakem přes Mělník do Prahy a zas domů. To bylo moje dovolená před nástupem na vojnu. Už předtím, 27. dubna 1962 jsem byl spolu s dalšími kluky mého ročníku z Řepišť v Místku u odvodu. Tam, v domě kde byla Vojenská správa (vedle bývalého autobusového nádraží), jsme byli u lékařské prohlídky a řekli mi, že jsem zařazený k dělostřelectvu. Byl tam s námi tehdejší předseda Národního výboru Josef Pawlas, nesympatický, arogantní člověk, kariérista, před kterým jsem se měl vždycky na pozoru. Byl to komunista, ale spíše jen prospěchář. Bylo nás tam asi pět a všichni jsme byli odvedeni. Potom jsme šli v Místku ještě někde do hospody a už trochu napití jeli domů a stavili se ještě v hospodě U Máně. Pily se piva a kořalka a byla dobrá nálada. To jsem byl poprvé více ožralý a domů jsem došel večer a sotva se držel na nohou. Ale žádný kravál jsem nedělal a ani nevím, jestli ostatní kluci šli potom v noci provádět nějaké neplechy, psát nápisy na cesty, odnášet vrata, obracet vozy, jak se to dělávalo při odvodech. Protože jsem neměl žádnou galanku, která by mi připla na klopy mašle, stuhy s trikolórami a voničky a jiné ozdoby, jak se to k odvodu nosilo, přivěsila mi ráno máma nějaké po tátovi, co on měl ještě schované v krabici po svém odvodu ještě za první republiky. Měl jich plno, jak mu je jeho děvuchy tenkrát v Kaňovic na něho navěsily.