Tenkrát udělal táta z heraklitových desek jizbu na huře, vestavěnou do prostoru pod střechou, uvnitř omítnutou s velkým oknem ve štítě a dveřmi u komína. Topilo se tam v pecku dřevem a uhlím. Babička, která byla majitelem domu, mu to dovolila, když jsem se přihlásil na večerní školu, abych se měl kde učit a já byl rád, že budu mít svoji jizbu a hned jsem se tam nastěhoval. V zimě, když jsem přišel ve čtyři hodiny ze šichty, musel jsem si donést dřevo a uhlí po schodech a než se to tam trochu rozehřálo byl večer. Tak jsem tam topil jenom v neděli, kdy jsem tam mohl být celý den. Každý den ráno mě máma chodila budit už v půl páté a bylo to těžké vstávání, chtělo se mi moc spát. Ona už vstávala spíše, měla už dole zatopené a nachystanou snídani, kafe, chleba s vaječinou a v hrnku ohřátou vodu na umytí. Potom jsem šel po chodníku ku kapli a na konečnou autobusu u konzumu. Strašně se mi chtělo ještě spát, někdy v létě a na podzim vycházelo vzadu nad lesem za naší chalupou krásné ohlivé slunce a já se obracel a díval se na tu nádheru. Představoval jsem si, jak teď musí být v lese krásně, jak tam je ticho a zpívají ptáci, co všechno by se tam dalo prožít, i jinde ve světě a já musím do té nudné a otupující roboty. V létě jsem si romanticky podle nějakých knížek usmyslil, že se budu otužovat a zvykat na tvrdý zálesácký život. Do postele jsem si dal na matrace tabuli sololitu a přikrýval jsem se jen tenkou dekou při otevřeném okně. Pochopitelně jsem se moc nevyspal, otlačený a bylo mi zima, ale vydržel jsem to celé léto. Byl jsem ale ještě více nevyspalý a unavený. Zato v zimě, když jsem si v neděli zatopil, venku za oknem v zahradě zasněžené stromy, to byla pohoda. Mohl jsem si číst, nebo malovat u okna olejovýma barvama na sololit různé obrazy. Zpaměti, podle fantazie a svých představ. Některé se dochovaly dodnes, pokud je už dnešní majitelka domu Dana nezlikvidovala. Fantastické krajiny s hrady, rytíři a modlící se mnich v klášterní cele, noční popraviště s kostrou a hradem Bezdězem v pozadí a jiné moje náměty co se mi tenkrát honily hlavou. V zimě jsem též chodil do lesa. Pod převislými větvemi starého smrku, které byly zasypány sněhem až na zem a byl tam prostor bez sněhu jsem si udělal malý ohýnek a bylo tam teplo, dalo se tam ležet a fantazírovat o životě někde v Kanadě, o indiánech a lovcích, o kterých jsem četl v knížkách. Ty jsem si kupoval za svoje peníze, nebo půjčoval z knihovny ve Vítkovic. Knihy od Setona, Coopera, Curwooda, moc se mi líbila Píseň o Hiawatovi od Longfelowa a další. To byl můj svět. Domů jsem se vracel až večer, když už slunce zapadalo za kostel. Moc rád bych jezdil s nějakými trampy, zálesáky někde do hor, lesů, prožíval s nimi to, o čem jsem četl v různých knížkách a starých časopisech, které byly ale označované za špatné a nevhodné pro mladého člověka v socialistické společnosti. A jako kluk z dědiny jsem stejně neměl žádné kontakty na nějaké mladé lidi stejných zájmů. Též mě bavilo kreslení a potom malování. Moje sešity a obaly knih ve škole byly pokresleny indiány, kovboji, rytíři a nedokonalými kresbami vojáků v napoleonských a tereziánských uniformách. A protože jsem se chtěl dovědět něco víc, mít znalosti o kultuře a dějinách, přihlásil jsem se ještě ve třetím ročníku učení na večerní školu pro pracující. Byla to dvouletá střední škola s maturitou. Přihlásilo se nás tenkrát dost z našeho ročníku modelářů, ale jenom pár nás tam vydrželo do konce. Museli jsme mít doporučení od vedení dílny, že máme dobré posudky, že nám to ROH schválilo, protože jsme potom dostali proplacené studijní volno, šest hodin týdně. Já jsem měl problém, protože dílenský důvěrník, nevím už ani jak se jmenoval, měl ke mně výhrady, že mám špatné politické názory, že se ROH za mně nemůže zaručit a jiné námitky. Ale nakonec jsem musel slíbit, že se polepší a budu už dobrý. Oni řekli, že mi nebudou kazit život, který mám před sebou a schválili mi to. Měl jsem celkem slušné vysvědčení a na tu školu se přihlásili i kluci z daleko horšími známkami, ale zato měli dobré rodiče a správné politické názory. Už ve třetím ročníku jsme chodili po šichtě do přípravky do Vítkovic, kde nás učitelé z jedenáctiletky doučovali a opakovali jsme učivo z osmých tří a to, co jsme neměli na učilišti. A v září 1960 jsme nastoupili do prvního ročníku na jedenáctiletce ve Vítkovic.