Na podzim 1961 jsem začal chodit do tanečních. Přihlásila mě tam moje sestřenice Eliška Valasová, dcera mojí křesničky Jarmily, sestry mojí mámy. Ona chodila na nějakou ekonomickou školu do Ostravy a taneční měli společně s hornickými učni v Kulturním domě dolu Hlubina ve Vítkovic. Též tam přihlásila i svého bratra, našeho bratrance Karla. Hned na začátku, při prvním nástupu a výběru partnerek jsem šel rovnou pro tu, co byla naproti, dost pěkná, vysoká, štíhlá holka. A potom jsem chodil jenom pro ni. Asi jsem se jí zpočátku též líbil, ale byla už dost zkušenější a já ji neuměl bavit, o čem si s ní povídat. Když potom brzy zjistila, že jsem asi nudný a nezajímavý (hloupý), tak už mě nechtěla a tančila s jinými kluky. Byla někde ze Svinova a jmenovala se Alena L====. Já potom do konce tanečních už tančil s Eliškou. Někteří kluci už dělali frajery, chodili kouřit ven i některé holky, mi to nic neříkalo. Měl jsem jiné zájmy než ti ostatní. Bavit se o hudebních skupinách či o fotbalu jsem se neuměl. Dělal jsem sice svoji práci v dílně, nebyl jsem ani nejhorší, ale nebavilo mě to, dělal jsem to protože nic jiného mi nezbývalo. Někdy když jsem si nedal pozor a něco na modelu udělal špatně, nepasovaly míry, úkosy, přídavky na opracování, kontrolor mi to vrátil a byla ostuda, musel jsem to opravit. Modely mě nebavily a do práce jsem chodil jenom abych vydělal nějaké peníze. A nic jiného jsem stejně neuměl. Když byla v práci přestávka, půl hodiny na jídlo, které jsme si nosili z domova, chodili jsme my mladí vyučenci, pár kluků nových tovaryšů do příručního skladu modelů. Tam nahoře v regálech na tabulích překližek jsme sedávali a debatovali. O koních, puškách, rodokapsech a romantice, dalekých krajích, jak už to v hlavách takových kluků bývá. A potom za chvíli se zas vraceli do reality v dílně. V tom skladu jsem pokreslil čisté překližky obrázky indiánů, koní a kovbojů, modrou křídou co jsme fasovali. Ale dobré kamarády jsem neměl. Byl jsem už odmalička samotář, nikomu plně nevěřil. I ve škole na učilišti jsem seděl sám v lavici v poslední řadě. Dobrého kamaráda, se kterým bych si rozuměl, jsem chtěl mít, ale neuměl jsem si ho najít. Dodnes si dovedu v duchu představit tu velkou dlouhou železnou halu modelárny, s velkými okny ve stěnách, s kolejemi uprostřed po celé délce i jednotlivé stroje, pily a pásovky, hoblovačky a brusky, frézy a soustruh a banky, stoly jednotlivých tovaryšů, uprostřed dílny kanceláře mistrů a naproti kanceláře úkolářů a postupářů, výdejnu nástrojů, oplocené učňovské pracoviště a další vybavení. Šatny a koupelny byly až vzadu, ve spojovací budově mezi naší halou a vedlejší nástrojárnou. Za ní bylo už rudiště, kde se vykládala ruda z vagonů a ze modelárnou přes cestu velké dřevěné boudy, sklady modelů. Pamatuju si jména některých tovaryšů i kluků co jsme spolu dělali. O rok mladší Emil Ručka z Vítkovic, s ním se dalo diskutovat o všem, o věcech co nás v našem věku zajímaly, nebyl nudný primitiv, ale v politice jsme se nemohli shodnout. Jeho táta umřel v koncentráku a potom, když jsem přišel už z vojny, dověděl jsem se, že Emil vstoupil do KSČ a udělal kariéru. Další byl Exner, ten byl z Opavy a jeho táta byl nějaký vedoucí vedle ve slévárně. S ním se též dalo diskutovat o našich věcech. Jednou jsem s ním jel v pátek po šichtě na naší Zetce k němu do Opavy. Bylo nám zima a tak jsme zastavili u nějaké hospody u Hrabyně. Tam jsme si dali oba čaj a on objednal dva velké rumy na zahřátí. Já to ale nechtěl pít tak nakonec on vypil oba. Když jsme odcházeli, zastavil nás nějaký místní chlap u dveří a že je pomocník VB a já jsem vypil rum a venku mám motorku a chci odjet. Nepomohlo vysvětlování, že jsem nic nevypil, on nás nechal hlídat chlapama a šel domů pro trubičku s balonkem a po dlouhé době se vrátil a musel jsem fouknout do trubičky, ale nic jsem nenafoukal. Potom foukal Exner a hned se to zbarvilo. Důkaz že jsem rum nepil. Mohli jsme odjet, ale ten pomocník byl zjevně zklamaný. Byli to tenkrát velcí pánové a neexistovalo jim odporovat. A zrovna ještě dva mladí kluci s motorkou. V Opavě jsme potom byli s jeho kamarády v hospodě, spal jsem u něho v jejich vile, rodiče nebyli doma, půjčoval motorku jeho kámošům, jezdili po parku a v neděli jel domů. Též si pamatuju na spolupracovníka Pěknicu, to byl kandidát strany a donášel na nás v kanceláři vedoucímu Šmídovi. Též starší modelář Peter, též komunista, snažil se s náma navazovat diskuze, o politice, náboženství, filozofii a smyslu života. Ale my jsme s ním neměli zájem debatovat. Byl to ale primitiv a věřím, že měl tenkrát za úkol na nás výchovně působit a sledovat nás. Když jsme mu začali v něčem odporovat a měli jiný názor, dávali najevo, že je to jinak než říkal on, dokázali mu, že o hodně věcech nemá vědomosti, urazil se a přestal se s námi bavit. Na naší polovině dílny byl mistrem Konopáč a druhé, kde byli kontroloři a vzadu šatny, byl mistr Žídek. Starý dobrý mistr před důchodem. Potom jsem se dověděl, že zemřel, když už jsem byl na vojně. U něho zas dělali další kluci co se se mou vyučili. Bratři dvojčata Balcárci z Hukvald, Kabát, jehož táta dělal mistra ve slévárně a hodně vydělával, koupil mu motorku, skútra a on na ní jezdil do dílny. To bylo tenkrát něco, já neměl ani vlastní kolo. Potom jsem si složil z různých starých dílů jakési jízdní kolo a párkrát v létě jsem na něm jel i do práce do Vítkovic. Byla to úmorná cesta, ale někdy jsem stihl dojet domů i dříve, než složitým čekáním a přestupováním autobusy. Jezdil i jeden přímý autobus ráno z Řepišť do Vítkovic a v půl třetí zpátky. Stará malá kraksna stávala v boční uličce nedaleko náměstí. V něm stejní lidé, stejné ksichty, jezdilo se na týdeník, lístek koupený už v pátek u průvodčí, po předložení legitimace na dělnickou slevu a průvodčí do něho dělala kleštěmi dírky do políček tam i zpátky. Muselo na něm být už napsáno číslo pracovního týdne i místo nástupu a cílová stanice. V neděli platil jenom těm, co tam měli potvrzeno, že dělají na kolotoč. Já jako mladý jsem si nikdy nedovolil sednou. Ráno byl autobus plný nacpaný, natlačený, lidé stáli v uličce a já stával na schůdkách předních dveří. V zimě se netopilo a fučelo tam při každém otevření i během jízdy. Dveře harmonika, musel jsem na zastávce vystoupit a zas nastoupit, dostal jsem revma do ramene. V létě odpoledne strašné horko, smrad, někteří lidé po šichtě spali, klimbali i vestoje. V sobotu se dělalo do dvanácti, tak se jelo už v půl jedné.