Dostal jsem bank u okna v hale nedaleko hlavní kanceláře, kde byli mistři a Šmíd se sekretářkou. Mistrem na naší straně dílny byl Konopáč. Byl to už starší,
vyšší chlap, plešatý, ale celkem dobrosrdečný a nepolitický a dalo se s ním
dobře vyjít. Byl někde z Ostravy z Mariánských hor. Já měl z něho
tenkrát dost respekt jako vyučenec a nový zaměstnanec, ale dneska na něho v dobrém
vzpomínám. Nástupní plat jsem měl jako modelář v páté pracovní třídě 6
korun na hodinu. Modely byly ohodnoceny v úkolové kanceláři úkoláři a pro
jednotlivé třídy, ve kterých dělníci byli, bylo uvedeno na úkolovém listu,
kolik hodin v které třídě může ten pracovník na modelu dělat, aby se vešel
do normy. V úkolové kanceláři nakreslili postupáři barevnými tužkami na
výkres, podle kterého se model dělal, postup jeho výroby i vše co bylo třeba,
aby se dal zaformovat a odlít podle něho odlitek. Byly tam úkosy stěn aby se
dal vytáhnout z písku, dělicí roviny, přídavky na opracování odlitku,
dělení modelu, způsob rozebírání, druhy a počty jader, dělení jaderníků,
smrštění kovu, nálitky a ostatní technologie, které se musely dodržet. S každým
modelem se vedl též pracovní list, kde se psala spotřeba dřeva, šroubů, barev a
ostatního nafasovaného materiálu. Mi ale vždycky na konci měsíce podle
kalendáře, kde jsem si psal pracovní dny a hodiny (dělaly se i soboty, ale
jenom o 6 do 12 hodin) chyběly hodiny podle pracovních listů. Takže jsme my,
mladí, kteří nestačili tempu a dělali to déle než bylo stanoveno a nevešli se
do norem, chodili za úkoláři do kanceláře a ti nám na pracovní listy dopisovali
hodiny, připsali víc než tam bylo původně. Pracovní listy se odevzdávaly potom
v mzdové kanceláři. Hodně mi pomohl úkolář Berta, byl někde ze Staré Bělé,
vždycky se mě ptal, kolik mi zas chybí abych se vešel do normy a připsal mi na
list hodiny. Hotový model šel pak ke kontrolorovi, který ho pečlivě proměřil a
zkontroloval podle výkresu a byla ostuda, když kontrola model vrátila musel se
opravit. Buď nepasovaly rozměry, přesně na 1 milimetr, nebo úkos, míry
jaderníků či cokoli jiného. Oprava se dělala ale už bez dalších pracovních
hodin, ve vlastním čase navíc. A mi hodiny pořád chyběly. Práce na modelech mě
nebavila. Vždyť ten model se po odlití odlitku uložil do skladu a když už ho
nebylo třeba po čase ho zlikvidovali. Odlitek byl anonymní a moje práce nebyla nikde
vidět, nic z ní nezůstalo. A abych dělal něco jiného, na to jsem neměl.
Byl jsem obyčejný „nýmand“ a mohl být rád, že mám zaměstnání, v teple a
suchu v dílně, na denní směny, poměrně v čistém prostředí, takzvaný
lepší dělník. Ještě mně tak bavilo něco si pro sebe ufušovat a pod kabátem
odnést domů. Musel jsem ale nějak vydělávat peníze. Nebyl jsem nikdy průbojný,
odvážný a sebevědomý typ. Trpěl jsem pubertálním komplexem méněcennosti. Každý
starší a agresivnější byl pro mě autoritou. Ale o některých lidech jsem si
myslel své, zaškatulkoval si je do skupin a měl na ně svůj názor, ale navenek
hrál radši roli naivního prosťáčka, který se dá rád poučit. A opravdu jsem jím
tenkrát i byl, když si to tak dneska (po téměř padesáti letech) vybavuju a
vzpomínám. Ostatní studovali na různých školách, chodili už s holkama, ale
já nic. Můj vztah k dívkám byl hodně problematický. V náboženství jsme
se učili, že jakákoliv myšlenka na sex, ženu, erotiku je něco špatného, hřích, nemravnost,
něco na úrovni krádeže, lži a je třeba se tomu bránit. A tak v pubertě jsem
moje sexuální touhy a představy, které mě napadaly v hlavě, pokládal za
něco hříšného a neslušného, o čem se nehodí mluvit a musí se s tím bojovat.
A doma se o tom též nemluvilo. Takže před holkama jsem měl vždycky velkou
trému, nevěděl o čem s nimi mluvit, nic vtipného mě nenapadalo a v hlavě
jsem měl najednou prázdno. Záviděl jsem jiným, jak umí balit holky, jejich
odvahu a sebevědomí, jak je uměli něčím zaujmout. Jenom ve své fantazii jsem
snil o nějaké neskutečné víle, se kterou bych si rozuměl a ona měla stejné
zájmy a se mnou fantazírovala též o dalekých světech, životě ve středověku a
minulosti kterou jsem si idealizoval podle přečtených knížek, chodila se mnou
po lese, tam kde jsem se cítil dobře a před kterou bych se nestyděl, že se mi
bude smát. Byly to jenom moje pubertální fantazie, ale ve skutečnosti jsem se
ani o nic nepokusil.
pondělí 23. ledna 2017
pondělí 16. ledna 2017
12. 3. 1961 umřeli naše „stařenka“. Měli 81 roků. Žili sami ve svojí „izbičce“ v chalupě kterou si sami s děckama postavili, ale potom, když už byli staří, dali
svému nejmladšímu synovi Bohušovi. Poslední dobou už s ním nežili v dobrém
vztahu, snad spolu ani nemluvili. V létě jezdili se starým dětským
kočárkem do lesa na „ruždi“ a klacky, které skladovali v šopě na placu a v zimě
si s tím topili a vařili v pecku. Chodili denně k nám, k mámě
a babičce chodníčkem přes zahradu, přes vrátka které potom ale Bohuš
zadrátoval, tak museli na okolo po cestě. Měli už šedý zákal a špatně už
viděli, nemohli číst a na operaci byli už staří. Snědli prý nějaké zkažené
maso, bůček který nechávali v hrnci na okně, ledničky jsme neznali. Leželi
doma v jizbečce, měli bolesti břicha a naše máma, která byla v Červeném
kříži je tam chodila ošetřovat. Nakonec jim jezdila doktorka dávat utišující
injekce, měli velké bolesti a volali že už by chtěli umřít, že je žere „rak“.
Máma byla u nich když umírali. Podle úmrtního listu umřeli na zánět a otravu
jater. Oni si už za života platili členství v kremačním spolku a postavili
si už i pomníček na hřbitově, použili části ze zrušeného hrobu svého syna
Josefa. Ten umřel po amputaci nohy v nemocnici v roce 1932. Byl pochovaný
dole za kostelem v řadě asi pět metrů od márnice. Pohřeb měli v kostele
církve Československé ve Vratimově a jelo se tam z Řepišť zvlášť
objednaným autobusem. Farářka, pozdější biskupka Šilerová, měla pěkné kázání a
mši a potom ji odvezli do krematoria do Ostravy. Do toho starého, které bylo u
židovského hřbitova a dneska je tam park. Večer po pohřbu bylo v hospodě „u
Musálka“ pohoštění. Sešla se tam celá rodina, její děcka i my vnuci, jedlo se a
pilo a vzpomínalo. Nikdo ale nebrečel, po vypití alkoholu skoro veselá nálada.
Pamatuju si, že tam její syn Rudolf potom i cvičil na bradlech vedle v sálu,
kde měli Sokolové tělocvičnu. Byl jsem tenkrát učeň ve 3. ročníku. Chodil jsem
tenkrát už do autoškoly ve Vítkovic a dělal řidičák na auto a motorku. Ta
autoškola byla v ulici nedaleko od vysokých pecí, blízko brány, kde jsem
chodil na šichtu. Tam byla učebna, jízdy jsme měli v ulicích za normálního
provozu po Vítkovic a po Ostravě s instruktorem a kurz stál 400 korun.
Zkoušky jsem dělal ještě před stařenčinou smrtí. Tenkrát jsem též už chodil do
přípravky, kurzu opakování učiva pro studium na Střední škole pro pracující.
Přihlásila se nás tam skoro polovina naší třídy modelářů. Kurz byl jednou či
dvakrát týdně odpoledne ve Vítkovic v budově v ulici za Závodním
hotelem. Měli jsme tam ve 3. ročníku i naše vyučování, už jenom jednou týdně.
Byla to taková honosná budova se sálem a jevištěm s pódiem v přízemí a
v zimě se tam netopilo. Seděli jsme v kabátech a čepicích na židlích
před pódiem. Ale závěrečné učňovské zkoušky jsme dělali na učilišti v Hrabůvce.
Už si ani nevzpomenu co jsem měl za otázky. Též praktické v dílně v modelárně,
kde jsme dělali. Všichni stejný model jednoduchého pouzdra ložiska podle
výkresu a nesměli jsme použít stroje, všechno ručně. Kontrolovalo se to, měřily
rozměry, hodnotilo, známkovalo. Zkoušky udělali všichni. Ještě před vyučením a
zkouškami jsem byl já a Schucke, spolužák z Vítkovic s naším mistrem
Matějným v modelárně v Ostroji, kde potřebovali dva modeláře a chtěli
si je od Vítkovických železáren odkoupit. Byla to malá fabrika u nádraží
Ostrava střed, bývalý Eberhard a Glassner, po válce Ostroj Opava. Tam se dělalo
vybavení pro šachty a byla tam i malá dílna se čtyřmi modeláři. Nám dvěma se
tam líbilo, žádný spěch ani úkolování, domácí prostředí, blízko nádraží a
centra. Ale potom mě tam „neprodali“ a nastoupil tam jenom Schucke. Ten Ostroj
stejně potom zrušili a zbourali a dneska je na tom místě dvouproudová
magistrála za nádražím a nad ní příchodový můstek k autobusovému nádraží.
Zavolali mě k vedoucímu dílny, malému hrbatému Šmídovi a ten mi říkal, že
jsem měl dobré vysvědčení, že věří že budu dobrý modelář a že si mě nechají v dílně
a do Ostroje nepůjdu. Byl to velký komunista a optal se mě: Co ty na to, jako
svazák? Chtělo se mi mu říct: Seru na to jako mazák! Ale to jsem neřekl.
Dovolenou jsme my učni měli jenom 14 dní, takže po vyučení jsme nastupovali
ihned do práce. Ostatní do podniků pro které se učili a nás pár co jsme zůstali
rozdělili mezi tovaryše v dílně.
pondělí 9. ledna 2017
Můj bratr Pavel byl o čtyři roky mladší a Ladik Michenka, náš soused, byl mladší o dva roky a chodil ještě do školy, ale to byl „technický typ“. Vystudoval potom
průmyslovku a měl jiné zájmy. Do dědiny jsem též mezi mládež nechodil. Byl tam
sice i nějaký klub ČSM, scházeli se prý ve škole kde už byla večer i televize a
dostal jsem i pozvánku „Přijď mezi nás“, ale co bych tam dělal? Bylo to
politicky vedeno, ovlivňováno mladými potomky komunistů a ředitelem školy
Malíkem. Necítil bych se tam dobře. Byl jsem sice povinně jako učeň členem ČSM,
ale to se nedalo nic dělat. Po nástupu do učiliště se nás nikdo na nic neptal,
dostali jsme přihlášky a kolektivně vstoupuli. Hlavenka by nestrpěl, kdyby
někdo řekl ne, že tam nevstoupí. Stejně tak jsme všichni vstoupili do ROH.
Nařídil nám zdravit ho „Čest práci“ a oslovovat soudruhu a kdo s tím nesouhlasí,
ať se přihlásí, že on ho bude zdravit „má úcta milostpane“. Samozřejmě se nikdo
neozval. Též na prvomájové oslavy jsme museli přijet do Vítkovic. On nás
kontroloval. Potom jsme s „jásáním“, jako učni seřazeni v průvodu pochodovali
až do Ostravy, na náměstí Lidových milicí. Cestou se některým podařilo utéct,
ztratit se a odjet domů. Ale to zas schválně nejely autobusy, až odpoledne.
Bylo to „radostné jásání“, že jsem znechucen sotva pletl nohama a litoval
ztraceného dne. Takové akce mě jenom utvrzovaly v mém postoji ke všemu
oficiálnímu, politickému, způsob jak se nás režim snažil „vychovávat“, a naopak
jsem obdivoval a sympatizoval se vším, co bylo proti nim. V lese jsem si
někdy naivně představoval, co bych asi dělal, kdybych potkal „amerického špiona“,
jak nám tenkrát vtloukali do hlav, že je shazují na padácích a oni že pak
zapalují stohy a JZD, vraždí lidi a jsou to nebezpeční hrdlořezové a je povinností
je hned hlásit na SNB. Já bych takovému agentu jakkoliv pomoh, dones mu jídlo,
řek mu co vím o místních lidech, komunistech, ukázal mu cestu a kde se má
schovat. Ale na druhé straně jsem měl obavy, že takový člověk by mně asi potom
nenechal odejít, abych ho neprozradil a musel by mně oddělat. Obdivoval jsem
moc „banderovce“. Jak se po válce snažili projít přes naše území, jak proti nim
posílali celé pluky armády a bezpečnosti a tito zkušení vojáci, lidé kteří
prožili válku a měli zkušenosti se pokoušeli po skupinkách v noci „po
indiánsku“ projít lesy, podle mapy a kompasu na západ. Podle mne to byli
hrdinové. A byli proti komunistům!
Též jsem
sympatizoval s německými vojáky a vším co bylo proti režimu. Natruc jsem
se začal zajímat o všecko, co bylo podle oficiální propagandy špatné, zakázané.
Táta někdy dones ze „šichty“, ze starého železa, které tam bylo ve vagonech na
kolejích odváženo do vysokých pecí, nějaké věci, které se mu zdály zajímavé. Též
německé helmy, bajonety i blůzy a části uniforem a já je měl v naší šopě
schované. Kupoval jsem v Antikvariátě v Ostravě staré německé knížky,
které byly tenkrát levné a nikdo neměl o ně zájem. I když jsem neuměl ještě
dobře německy, aspoň názvy a zhruba o čem jsou jsem věděl a říkal jsem si,
žejednou budu umět dobře a přečtu si je. Dneska jsem rád, že je mám, protože
bych je už nesehnal, nebo jsou moc drahé. Třeba knihy o Napoleonovi, různé
paměti a regionální ročníky německých časopisů, publikace o umění, cestopisy,
staré tisky. Bylo to asi „po němcích“ a češi, kteří německy neuměli to buď
házeli do starého papíru, nebo v lepším případě za pár korun dali do
Antikvariátu. Táta říkal, že ve vagonech do papíren a výrobu nového papíru,
jezdily celé knihovny krásných knížek a časopisů, lidé vyhazovali všecko co
bylo německé. Náš soused, Bohuš Michenka, bratr mojí babičky Rozky tenkrát
vyhodil z půdy sešitové vydání Bídníků od Viktora Huga. Byly to sešity
ještě z první republiky, on to asi odebíral, byl toho celý štos a já to
posbíral, nebylo to kompletní, sešíval na mámině šicím stroji a slepil do
desek. A též jsem to poprvé četl. Dodnes si pamatuju na popis bitvy u Waterloo.
To bylo něco pro mě! Všechno jsem si živě představoval před očima. Jak tam popisoval
útok kyrysníků a psal o Napoleonovi, o Jean Valjeanovi, Thenadierovi a Cosetě.
Byla to první knížka od V. Huga a dodnes si pamatuju jak jsem to nadšeně četl a
tenkrát si naivně představoval. A Bohuš to klidně vyhodil!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)