Dostal jsem bank u okna v hale nedaleko hlavní kanceláře, kde byli mistři a Šmíd se sekretářkou. Mistrem na naší straně dílny byl Konopáč. Byl to už starší, vyšší chlap, plešatý, ale celkem dobrosrdečný a nepolitický a dalo se s ním dobře vyjít. Byl někde z Ostravy z Mariánských hor. Já měl z něho tenkrát dost respekt jako vyučenec a nový zaměstnanec, ale dneska na něho v dobrém vzpomínám. Nástupní plat jsem měl jako modelář v páté pracovní třídě 6 korun na hodinu. Modely byly ohodnoceny v úkolové kanceláři úkoláři a pro jednotlivé třídy, ve kterých dělníci byli, bylo uvedeno na úkolovém listu, kolik hodin v které třídě může ten pracovník na modelu dělat, aby se vešel do normy. V úkolové kanceláři nakreslili postupáři barevnými tužkami na výkres, podle kterého se model dělal, postup jeho výroby i vše co bylo třeba, aby se dal zaformovat a odlít podle něho odlitek. Byly tam úkosy stěn aby se dal vytáhnout z písku, dělicí roviny, přídavky na opracování odlitku, dělení modelu, způsob rozebírání, druhy a počty jader, dělení jaderníků, smrštění kovu, nálitky a ostatní technologie, které se musely dodržet. S každým modelem se vedl též pracovní list, kde se psala spotřeba dřeva, šroubů, barev a ostatního nafasovaného materiálu. Mi ale vždycky na konci měsíce podle kalendáře, kde jsem si psal pracovní dny a hodiny (dělaly se i soboty, ale jenom o 6 do 12 hodin) chyběly hodiny podle pracovních listů. Takže jsme my, mladí, kteří nestačili tempu a dělali to déle než bylo stanoveno a nevešli se do norem, chodili za úkoláři do kanceláře a ti nám na pracovní listy dopisovali hodiny, připsali víc než tam bylo původně. Pracovní listy se odevzdávaly potom v mzdové kanceláři. Hodně mi pomohl úkolář Berta, byl někde ze Staré Bělé, vždycky se mě ptal, kolik mi zas chybí abych se vešel do normy a připsal mi na list hodiny. Hotový model šel pak ke kontrolorovi, který ho pečlivě proměřil a zkontroloval podle výkresu a byla ostuda, když kontrola model vrátila musel se opravit. Buď nepasovaly rozměry, přesně na 1 milimetr, nebo úkos, míry jaderníků či cokoli jiného. Oprava se dělala ale už bez dalších pracovních hodin, ve vlastním čase navíc. A mi hodiny pořád chyběly. Práce na modelech mě nebavila. Vždyť ten model se po odlití odlitku uložil do skladu a když už ho nebylo třeba po čase ho zlikvidovali. Odlitek byl anonymní a moje práce nebyla nikde vidět, nic z ní nezůstalo. A abych dělal něco jiného, na to jsem neměl. Byl jsem obyčejný „nýmand“ a mohl být rád, že mám zaměstnání, v teple a suchu v dílně, na denní směny, poměrně v čistém prostředí, takzvaný lepší dělník. Ještě mně tak bavilo něco si pro sebe ufušovat a pod kabátem odnést domů. Musel jsem ale nějak vydělávat peníze. Nebyl jsem nikdy průbojný, odvážný a sebevědomý typ. Trpěl jsem pubertálním komplexem méněcennosti. Každý starší a agresivnější byl pro mě autoritou. Ale o některých lidech jsem si myslel své, zaškatulkoval si je do skupin a měl na ně svůj názor, ale navenek hrál radši roli naivního prosťáčka, který se dá rád poučit. A opravdu jsem jím tenkrát i byl, když si to tak dneska (po téměř padesáti letech) vybavuju a vzpomínám. Ostatní studovali na různých školách, chodili už s holkama, ale já nic. Můj vztah k dívkám byl hodně problematický. V náboženství jsme se učili, že jakákoliv myšlenka na sex, ženu, erotiku je něco špatného, hřích, nemravnost, něco na úrovni krádeže, lži a je třeba se tomu bránit. A tak v pubertě jsem moje sexuální touhy a představy, které mě napadaly v hlavě, pokládal za něco hříšného a neslušného, o čem se nehodí mluvit a musí se s tím bojovat. A doma se o tom též nemluvilo. Takže před holkama jsem měl vždycky velkou trému, nevěděl o čem s nimi mluvit, nic vtipného mě nenapadalo a v hlavě jsem měl najednou prázdno. Záviděl jsem jiným, jak umí balit holky, jejich odvahu a sebevědomí, jak je uměli něčím zaujmout. Jenom ve své fantazii jsem snil o nějaké neskutečné víle, se kterou bych si rozuměl a ona měla stejné zájmy a se mnou fantazírovala též o dalekých světech, životě ve středověku a minulosti kterou jsem si idealizoval podle přečtených knížek, chodila se mnou po lese, tam kde jsem se cítil dobře a před kterou bych se nestyděl, že se mi bude smát. Byly to jenom moje pubertální fantazie, ale ve skutečnosti jsem se ani o nic nepokusil.

12. 3. 1961 umřeli naše „stařenka“. Měli 81 roků. Žili sami ve svojí „izbičce“ v chalupě kterou si sami s děckama postavili, ale potom, když už byli staří, dali svému nejmladšímu synovi Bohušovi. Poslední dobou už s ním nežili v dobrém vztahu, snad spolu ani nemluvili. V létě jezdili se starým dětským kočárkem do lesa na „ruždi“ a klacky, které skladovali v šopě na placu a v zimě si s tím topili a vařili v pecku. Chodili denně k nám, k mámě a babičce chodníčkem přes zahradu, přes vrátka které potom ale Bohuš zadrátoval, tak museli na okolo po cestě. Měli už šedý zákal a špatně už viděli, nemohli číst a na operaci byli už staří. Snědli prý nějaké zkažené maso, bůček který nechávali v hrnci na okně, ledničky jsme neznali. Leželi doma v jizbečce, měli bolesti břicha a naše máma, která byla v Červeném kříži je tam chodila ošetřovat. Nakonec jim jezdila doktorka dávat utišující injekce, měli velké bolesti a volali že už by chtěli umřít, že je žere „rak“. Máma byla u nich když umírali. Podle úmrtního listu umřeli na zánět a otravu jater. Oni si už za života platili členství v kremačním spolku a postavili si už i pomníček na hřbitově, použili části ze zrušeného hrobu svého syna Josefa. Ten umřel po amputaci nohy v nemocnici v roce 1932. Byl pochovaný dole za kostelem v řadě asi pět metrů od márnice. Pohřeb měli v kostele církve Československé ve Vratimově a jelo se tam z Řepišť zvlášť objednaným autobusem. Farářka, pozdější biskupka Šilerová, měla pěkné kázání a mši a potom ji odvezli do krematoria do Ostravy. Do toho starého, které bylo u židovského hřbitova a dneska je tam park. Večer po pohřbu bylo v hospodě „u Musálka“ pohoštění. Sešla se tam celá rodina, její děcka i my vnuci, jedlo se a pilo a vzpomínalo. Nikdo ale nebrečel, po vypití alkoholu skoro veselá nálada. Pamatuju si, že tam její syn Rudolf potom i cvičil na bradlech vedle v sálu, kde měli Sokolové tělocvičnu. Byl jsem tenkrát učeň ve 3. ročníku. Chodil jsem tenkrát už do autoškoly ve Vítkovic a dělal řidičák na auto a motorku. Ta autoškola byla v ulici nedaleko od vysokých pecí, blízko brány, kde jsem chodil na šichtu. Tam byla učebna, jízdy jsme měli v ulicích za normálního provozu po Vítkovic a po Ostravě s instruktorem a kurz stál 400 korun. Zkoušky jsem dělal ještě před stařenčinou smrtí. Tenkrát jsem též už chodil do přípravky, kurzu opakování učiva pro studium na Střední škole pro pracující. Přihlásila se nás tam skoro polovina naší třídy modelářů. Kurz byl jednou či dvakrát týdně odpoledne ve Vítkovic v budově v ulici za Závodním hotelem. Měli jsme tam ve 3. ročníku i naše vyučování, už jenom jednou týdně. Byla to taková honosná budova se sálem a jevištěm s pódiem v přízemí a v zimě se tam netopilo. Seděli jsme v kabátech a čepicích na židlích před pódiem. Ale závěrečné učňovské zkoušky jsme dělali na učilišti v Hrabůvce. Už si ani nevzpomenu co jsem měl za otázky. Též praktické v dílně v modelárně, kde jsme dělali. Všichni stejný model jednoduchého pouzdra ložiska podle výkresu a nesměli jsme použít stroje, všechno ručně. Kontrolovalo se to, měřily rozměry, hodnotilo, známkovalo. Zkoušky udělali všichni. Ještě před vyučením a zkouškami jsem byl já a Schucke, spolužák z Vítkovic s naším mistrem Matějným v modelárně v Ostroji, kde potřebovali dva modeláře a chtěli si je od Vítkovických železáren odkoupit. Byla to malá fabrika u nádraží Ostrava střed, bývalý Eberhard a Glassner, po válce Ostroj Opava. Tam se dělalo vybavení pro šachty a byla tam i malá dílna se čtyřmi modeláři. Nám dvěma se tam líbilo, žádný spěch ani úkolování, domácí prostředí, blízko nádraží a centra. Ale potom mě tam „neprodali“ a nastoupil tam jenom Schucke. Ten Ostroj stejně potom zrušili a zbourali a dneska je na tom místě dvouproudová magistrála za nádražím a nad ní příchodový můstek k autobusovému nádraží. Zavolali mě k vedoucímu dílny, malému hrbatému Šmídovi a ten mi říkal, že jsem měl dobré vysvědčení, že věří že budu dobrý modelář a že si mě nechají v dílně a do Ostroje nepůjdu. Byl to velký komunista a optal se mě: Co ty na to, jako svazák? Chtělo se mi mu říct: Seru na to jako mazák! Ale to jsem neřekl. Dovolenou jsme my učni měli jenom 14 dní, takže po vyučení jsme nastupovali ihned do práce. Ostatní do podniků pro které se učili a nás pár co jsme zůstali rozdělili mezi tovaryše v dílně. 

Můj bratr Pavel byl o čtyři roky mladší a Ladik Michenka, náš soused, byl mladší o dva roky a chodil ještě do školy, ale to byl „technický typ“. Vystudoval potom průmyslovku a měl jiné zájmy. Do dědiny jsem též mezi mládež nechodil. Byl tam sice i nějaký klub ČSM, scházeli se prý ve škole kde už byla večer i televize a dostal jsem i pozvánku „Přijď mezi nás“, ale co bych tam dělal? Bylo to politicky vedeno, ovlivňováno mladými potomky komunistů a ředitelem školy Malíkem. Necítil bych se tam dobře. Byl jsem sice povinně jako učeň členem ČSM, ale to se nedalo nic dělat. Po nástupu do učiliště se nás nikdo na nic neptal, dostali jsme přihlášky a kolektivně vstoupuli. Hlavenka by nestrpěl, kdyby někdo řekl ne, že tam nevstoupí. Stejně tak jsme všichni vstoupili do ROH. Nařídil nám zdravit ho „Čest práci“ a oslovovat soudruhu a kdo s tím nesouhlasí, ať se přihlásí, že on ho bude zdravit „má úcta milostpane“. Samozřejmě se nikdo neozval. Též na prvomájové oslavy jsme museli přijet do Vítkovic. On nás kontroloval. Potom jsme s „jásáním“, jako učni seřazeni v průvodu pochodovali až do Ostravy, na náměstí Lidových milicí. Cestou se některým podařilo utéct, ztratit se a odjet domů. Ale to zas schválně nejely autobusy, až odpoledne. Bylo to „radostné jásání“, že jsem znechucen sotva pletl nohama a litoval ztraceného dne. Takové akce mě jenom utvrzovaly v mém postoji ke všemu oficiálnímu, politickému, způsob jak se nás režim snažil „vychovávat“, a naopak jsem obdivoval a sympatizoval se vším, co bylo proti nim. V lese jsem si někdy naivně představoval, co bych asi dělal, kdybych potkal „amerického špiona“, jak nám tenkrát vtloukali do hlav, že je shazují na padácích a oni že pak zapalují stohy a JZD, vraždí lidi a jsou to nebezpeční hrdlořezové a je povinností je hned hlásit na SNB. Já bych takovému agentu jakkoliv pomoh, dones mu jídlo, řek mu co vím o místních lidech, komunistech, ukázal mu cestu a kde se má schovat. Ale na druhé straně jsem měl obavy, že takový člověk by mně asi potom nenechal odejít, abych ho neprozradil a musel by mně oddělat. Obdivoval jsem moc „banderovce“. Jak se po válce snažili projít přes naše území, jak proti nim posílali celé pluky armády a bezpečnosti a tito zkušení vojáci, lidé kteří prožili válku a měli zkušenosti se pokoušeli po skupinkách v noci „po indiánsku“ projít lesy, podle mapy a kompasu na západ. Podle mne to byli hrdinové. A byli proti komunistům!

Též jsem sympatizoval s německými vojáky a vším co bylo proti režimu. Natruc jsem se začal zajímat o všecko, co bylo podle oficiální propagandy špatné, zakázané. Táta někdy dones ze „šichty“, ze starého železa, které tam bylo ve vagonech na kolejích odváženo do vysokých pecí, nějaké věci, které se mu zdály zajímavé. Též německé helmy, bajonety i blůzy a části uniforem a já je měl v naší šopě schované. Kupoval jsem v Antikvariátě v Ostravě staré německé knížky, které byly tenkrát levné a nikdo neměl o ně zájem. I když jsem neuměl ještě dobře německy, aspoň názvy a zhruba o čem jsou jsem věděl a říkal jsem si, žejednou budu umět dobře a přečtu si je. Dneska jsem rád, že je mám, protože bych je už nesehnal, nebo jsou moc drahé. Třeba knihy o Napoleonovi, různé paměti a regionální ročníky německých časopisů, publikace o umění, cestopisy, staré tisky. Bylo to asi „po němcích“ a češi, kteří německy neuměli to buď házeli do starého papíru, nebo v lepším případě za pár korun dali do Antikvariátu. Táta říkal, že ve vagonech do papíren a výrobu nového papíru, jezdily celé knihovny krásných knížek a časopisů, lidé vyhazovali všecko co bylo německé. Náš soused, Bohuš Michenka, bratr mojí babičky Rozky tenkrát vyhodil z půdy sešitové vydání Bídníků od Viktora Huga. Byly to sešity ještě z první republiky, on to asi odebíral, byl toho celý štos a já to posbíral, nebylo to kompletní, sešíval na mámině šicím stroji a slepil do desek. A též jsem to poprvé četl. Dodnes si pamatuju na popis bitvy u Waterloo. To bylo něco pro mě! Všechno jsem si živě představoval před očima. Jak tam popisoval útok kyrysníků a psal o Napoleonovi, o Jean Valjeanovi, Thenadierovi a Cosetě. Byla to první knížka od V. Huga a dodnes si pamatuju jak jsem to nadšeně četl a tenkrát si naivně představoval. A Bohuš to klidně vyhodil!