V třetím ročníku nás měl starý mistr Jan Matějný. To byl rozumný, zkušený člověk někde z Háje u Opavy. Malý, drobný chlápek, měl už před důchodem, ale nebyl žádný fanatik a bral situaci lidsky, snažil se nás něco naučit a mít rozumné názory na život. Uměl německy a já se tenkrát přihlásil do kursu němčiny do Ostravy na náměstí vedle kostela a dvakrát týdně tam večer chodil. Matějný mě potom někdy zkoušel ze slovíček a mluvil se mnou německy, ale jenom když to jiní neslyšeli. V tom kursu jsem se toho moc nenaučil. Byli tam různí lidé ve třídě a já seděl vzadu v lavici a ani mě moc nezkoušeli. Přednášející se bavil jenom s mladými holkami vpředu a já jako bych tam nebyl. Ani jsem to nedokončil a přestal jsem tam chodit. Ale naučil jsem se trochu základy mluvnice a dál jsem se už učil sám. Měl jsem zájem se naučit a tak jsem se učil slovíčka a snažil se pochopit věty a číst knížky. Do žádného kursu jsem už potom nechodil. Jenom doma se učil, když jsem měl náladu. První knížku kterou jsem jakž takž přeškobrtal byla „Fliegende Hollander“. To jsem rozuměl tak každé třetí slovo a zbytek jsem si domyslel, nebo našel ve slovníku. Když jsme byli „na vandru“ s Karlem Valasem, v České lípě jsem si koupil tlustý česko-německý slovník a ani jsem si neuměl představit, že jednou budu znát všechna slova co v něm jsou. Dneska se už nemusím do něho dívat. Je už celý ohmataný a opotřebovaný a mám ho pořád.

V tom učení jsme dostávali i jakési kapesné, plat. V prvním ročníku to bylo 70 korun za měsíc, ve druhém už 120 a v třetím už pár stovek, podle toho kolik jsme toho udělali. Učení, obědy, montérky a boty byly zdarma, na průkazky na autobus a tramvaj jsme měli slevy. Museli jsme si chodit dávat razítka, potvrzení od vedení učiliště. Vstával jsem ráno v půl páté, ještě za tmy, máma vstávala ještě spíše a měla už uvařené kafe, snídani, nějaký chleba a smažené vejce na špeku a šel jsem na autobus. Tenkrát jezdila taková kraksna s kulatýma hranama a dveře se skládaly jako harmonika. Byl to „dělnický autobus“ a byl vždycky „narvaný“, lidé se tlačili na sebe, v létě bylo vedro, potili se, v zimě se netopilo, okna zamrzlé, ale jezdil přímo až do Vítkovic. Tam měl stanoviště v jedné boční uličce nedaleko náměstí Míru. A zpátky jezdil též o půl třetí přímo až do Řepišť. Když jsem ho ale zmeškal, nebo jel dříve ze školy, musel jsem několikrát přestupovat. Nejhorší bylo to ranní vstávání. Máma mě musela několikrát jít vzbudit, po cestě na autobus jsem ještě klimbal, i v něm vestoje usínal. Zvláště v zimě to bylo těžké. Ale i v létě, když ráno nad lesem za naší chalupou vycházelo krásné, rudé slunce, červená oblaka a já se od kaple ještě otáčel a díval se na tu krásu, ale musel jsem spěchat, abych stihl autobus. Vždycky jsem si přál, abych nemusel jít na „šichtu“ a moh jít za tím sluncem a do lesa, jak tam musí být krásně, dělat si co mě baví, fantazírovat o romantice a volném životě, o indiánech, skautech a kovbojích, což byly ideály mých tehdejších let ale realita byla jiná. Byli jsme doma tři kluci, táta moc nevydělával, chodil jsem do práce v jakémsi zeleném, zevnitř pogumovaném plášti, který táta dones odněkud z vagonu, modré rádiovce a těžkých botách s tlustými gumovými podrážkami. Na to, jak vypadám jsem moc nehledě, byl jsem učeň, obyčejné nic. Záviděl jsem středoškolákům, kteří chodili na jedenáctiletku a byli studenti. Ale já na to neměl. Byli jsme pro ně nižší kasta, se kterou se oni neměli o čem bavit. A s mými „spoluučni“ ze třídy mě též moc nezajímalo bavit se o fotbale, nebo jak byli v hospodě či o ženských. Radši jsem si sám fantazíroval, v duchu si představoval daleké kraje a život v minulých stoletích. Když si na to dneska tak vzpomínám a dívám se na to už jinak, byl jsem asi jako nějaká romantická pubertální slečinka, ale byl jsem to zas jenom já, neopakovatelný a povaha či nátura se nedá změnit a jiný jsem asi v tehdejší době a prostředí nemohl být. Někdy jsem si říkal, že se musím změnit, být jiný, průbojnější, smělejší, nebudu se tak stydět před holkama, být sebevědomější jako ti ostatní, ale nejde to. Člověk se nevyvleče ze své kůže, nepřekročí svůj stín. Byly to zmatky a pocity méněcennosti, jaké se dostavují v pubertě. Jednou jsem stál na zastávce autobusu ve Vratimově a vedle stála skupinka starých dědků, pensistů a vesele se bavili. Já jsem jim tenkrát záviděl, neměli ty problémy jako já. Snad bych si to s nimi i vyměnil. Ale oni jsou už dneska všichni mrtví a já jsem ještě tu. Též si myslím, že jsem měl až přehnanou účtu a respekt ke starším lidem. Oni měli vždycky pravdu, bylo třeba je poslouchat, byl jsem tak vychovaný z domova. Postupně jsem ale zjistil, že ne všichni jsou tak moudří a dobří. Že je i dost hlupáků a špatných lidí, kteří zakrývají svoji primitivnost vulgárním vyžadováním úcty ke své osobě jenom proto, že jsou starší. Poučovali mě a když jsem jim odporoval a i dokázal, že nemají pravdu a oni už neměli argumenty, přešli na hrubé okřiknutí typu: „co ty smrkaču mladý mi chceš vykládat, ty jsi nic nezažil, já to musím vědět lepší, už jsem něco prožil“. Tím mě ovšem nepřesvědčili, jenom utvrdili, že nemá cenu s nimi diskutovat. Byli to většinou staří komunisté, kteří ani neměli základní vědomosti o světě a přehled o dějinách. Bylo bezpečnější, naopak projevit údiv nad jejich moudrostí a nechat se poučit a v duchu si myslet své. Též mě urážela jejich vulgarita ve vztahu k věřícím, k náboženství, ke Kristu a k Panně Marii. Ale to jsem byl jenom obyčejný učeň, nejnižší stupeň dělnické třídy. Byl jsem moc disciplinovaný a vychovaný z domova, snad i autoritativním tátou, že jsem se radši podřizoval radám a příkazům těch dospělých.