Když jsem byl ve druhém ročníku, umřela naše babička z Kaňovic. (15. 10. 1959) Máma našeho táty. Narodila se v Rakovci 29. 3. 1883, takže měla 76 roků. Týden předtím ještě pásla doma na mezi krávy, nachladila se, dostala zápal plic a odvezli ji do nemocnice do Frýdku. Umřela ve stejném pokoji jak potom v roce 1986 náš táta. On tam jel hned jak se to dověděl na motorce a byl se na ni podívat, než ji odvezli domů do Kaňovic. S tátou jsem potom byl na motorce v Bruzovic na hřbitově, když tam hrobník kopal hrob. Táta mi ukazoval vyházené kosti i lebku svého táty, Augustina Řehy, který tam byl pochovaný v roce 1938. Chtěl jsem si vzít malou kost z prstu ruky na památku, ale potom jsem ji tam nechal. Pohřeb byl s průvodem z domova. Ležela tam na márách v truhle, obklopená svícny a květinami ve své „izbečce“ kde bydlela. Byla to úzká, zatuchlá místnost vzadu za síní a lidé se tam na ni postupně chodili naposledy podívat. Potom ji vynášeli na cestu do pohřebního vozu. Nesli ji můj táta, jeho bratr Ludvík, její zeťové Miloš Vicher a Ladislav Olšar. Bylo pěkné, podzimní slunečné počasí. Šlo se s průvodem s muzikou, s farářem a ministranty, polními cestami přes „Velicestu“ ke kostelu. Pohřební vůz byl tenkrát ještě tažený koňmi, černý dřevěný se skleněnými stěnami. Bylo hodně lidí z okolí, všechny její děti, hodně nás vnuků a vnuček i sousedů. V kostele, při farářově kázání jsem v lavici poprvé a jednou v životě viděl tátu plakat. Potom ji odnesli k hrobu a spustili dolů. Zpátky do Kaňovic do hospody „u Magery“ se už jelo objednaným autobusem. Tam bylo posezení, jídlo a pití, jako obvykle po pohřbu. Potom se každoročně „o všech svatých“ scházely její děti u hrobu v Bruzovic a bylo postupně znát, když někdo z nich umřel, o kolik kytic a věnců je tam méně. Táta vždycky počítal, od koho která kytice je. Jezdili jsme tam všichni na tátové „Zetce“. Dneska, když umřela i nejmladší Zdenka, už tam nechodí nikdo.

Ve druhém ročníku učení nás měl ten mistr Poremský. Ostatní skupiny měli ještě mistři Urbánek a Světlík. To byli solidní chlapi, kteří se snažili kluky něco naučit. Nad nimi byl ještě v kanceláři mistrů jejich nadřízený, soudruh Stuchlý. Ten neměl žádnou skupinu učňů, ale měli jsme z něho respekt. Odpovídal za politické vedení nás učňů a měli jsme ráno nástup v jejich kanceláři, kde byla probírána politická situace a četly se aktuální úvodníky z novin a potom chtěli k tomu diskusi. Ale to jsem se už obezřetně držel zpátky a do diskusí se nezapojoval. Bylo to moc strojené, povrchní, souhlasil jsem se vším, do hlavy mi neviděli. Oni byli asi spokojeni a mysleli si, že tomu všemu věříme a měli klid, anebo též to dělali jenom formálně, že museli. To nevím. Museli jsme to vždycky absolvovat a tak jsme to vyslechli a šli potom na dílnu dělat. Já měl tenkrát jiné zájmy a názory, než to, co se do nás snažili napumpovat. Zajímali mě jako kluka indiáni, kovboji, Amerika, romantika, daleké kraje. Všechno co bylo tenkrát u mladých lidí posuzováno jako špatné, západní, nesocialistické. Ve Vítkovic, kde jsem čekal po šichtě na autobus, bylo u náměstí i knihkupectví a tam jsem si kupoval knížky, které kupodivu začaly vycházet i u nás. Ty které mě bavily a ne ty, které jsme měli doporučené, jako povinnou četbu. Knížky byly tenkrát relativně levné, ale ty lepší hned vyprodané. Koupil jsem si od E. T. Setona „Dva divoši“, od Curwooda „Vlčák Kazan“, od J. F. Coopera „Poslední mohykán“, Kožená punčocha“, „prérie“, od B. Harta „Ztraceni v pustině“ a jiné dobrodružné knížky. To bylo něco jiného. Snil jsem o dobrých kamarádech, takových co byli v knížkách, ale ve skutečnosti jsem žádné neměl. Byl jsem spíše samotář, neuměl navazovat rychle přátelství a tak jsem si jen sám fantazíroval. Ostatní spolužáci měli jiné zájmy, fotbal, magneťáky, stavěli si reprobedny a nahrávali západní muziku, bigbít, ale mě to nebavilo. Před holkama jsem se styděl, nevěděl jak a o čem se s nimi bavit, nic měl neapadalo, jako bych měl prázdno v hlavě, trému, červenal se. Snad to bylo i tou mají náboženskou výchovou z dětství. Myslel jsem si, že jakékoliv sexuální představy i myšlenky jsou hříšné a nemravné, něco špatného. A též v mém okolí žádné holky se kterými bych se mohl bavit o tom co mně zajímalo nebyly. Chodil jsem u ná v Řepišť někdy odpoledne, když jsem přišel ze „šichty“ do lesa, daleko dozadu, až za druhý potok a tam si sám fantazíroval. Tam jsem nikdy nikoho nepotkal, bylo tam pěkně, romantické údolí s potokem a starými stromy, kde se dalo sedět a přemýšlet. Nosil jsem vlastnoručně vyrobený nůž z pilky na železo a potom i hasičskou sekerku s hákem, kterou táta dones ze šichty a já k ní udělal „štyl“, topůrko v indiánském stylu. Říkal jsem jí „tomahavk“, ale táta tomu nerozuměl a říkal „tomahák“. To moje údolí jsem si nazval „Gleyan“, podle knížky Dva divoši. Tam jsem sedával nad potokem, či na protější stráni pod smrky a pozoroval zapadající slunce za vrcholky lesa a představoal si lesy v Americe, indiány, prérie a všechno to, co jsem znal z knížek. Domů jsem chodil až večer, někdy jsem se sám v lese, daleko od dědiny i bál, ale byl jsem „ozbrojen“. Jezdil jsem tam i v zimě, když byl sníh, na lyžích. Staré německé vojenské lyže, se zapínáním na řemínky, které táta též našel někde ve vagoně po válce. V mrazu jsem si udělal pod stromem oheň a přikládal dřevo a celé odpoledne se tam hřál a představoval si jak to asi muselo být v Americe, když tam žili indiáni a trapéři. Jednou mi málem cestou zpátky omrzly ruce a uši. U ohně bylo teplo, ale potom daleko už potmě domů. S oblečením to též nebylo valné, různé staré „klumpy“, zalátané kalhoty, svetry a bundy, dneska by v tom nechodil ani bezdomovec. Ale to bylo jenom „na doma a do lesa“. (Když jsem po mnoha letech, už ve svých 68 letech to „své údolí“ zase navštívil, našel jsem ho jenom podle zákrutů potoka, stromy vykácené, všecko zničené těžkou technikou, rozvrácené, zdevastované.) Na kraji lesa, za „Carbolem“ rostla stará vysoká sosna. Odspodu se dalo na ni vylézt po vedlejší osice a potom po větvích až vysoko nahoru. Tam jsem měl svoje místo v rozsoše větví, odkud byl daleký výhled přes pole a louky na západ. V dálce bylo vidět slunce zapadající za naši dědinu a střechu i komíny naší chalupy. Tam jsem sedával a představoval si, kolik ohňů zrovna asi hoří někde v dalekém světě, okolo nich trampi, zálesáci, romantika, kamarádi a já tam sedím sám a nemám nikoho, žádného kamaráda, který by měl stejné zájmy, se kterým bych si rozuměl.