Z tábora domů jsme jeli zase zvláštním vlakem a někde v Krnově k nám připojili vagon kde byl i Pavel a v Ostravě už nás čekal táta a jeli jsme do Paskova a z nádraží šli domů. V táboře jsem měl i můj plechový foťák Altista Box na film 6x6 cm a mám někde i pár fotek. V druhé polovině prázdnin jsme byli ještě pár dní s Pavlem u babičky v Kaňovic. Byli tam i někteří bratranci a sestřenice i Helenka s mladší sestrou Miluškou. Oni už bydleli v Hranicích, kde byl jejich táta Josef Fajkoš důstojníkem a k babičce jezdili též na prázdniny. Byla tam i malá Hanička, dcera nejmladší tátovy sestry Zdenky, která se v roce 1949 provdala za Karla Martiníka z Velké Polomi a babička už dala přepsat chalupu na ně. Už to nebylo ale jako kdysi, musel jsem dávat pozor na Pavla a Helenka si už nechtěla se mnou hrát, byla už „velká“ a měla jiné zájmy. Možná to bylo už pubertou a já se už i před ní styděl, měli jsme oba už 11 roků.

Na a po prázdninách jsem nastoupil do „měšťanky“ ve Vratimově. Jezdili jsme tam z Řepišť autobusem. Babička mi už předtím byla v Ostravě „vyřídit“ legitimaci, školní měsíční jízdenku. Každý měsíc se musela koupit v Ostravě známka za 10 korun a nalepit na tu legitimaci a jezdil jsem na ni jenom do Vratimova. Autobus, stará „kraksna“ se zakulacenými hranami a motorem vysunutým vpředu, s jedněmi dveřmi na kliku, stával v boční uličce vedle školy na náměstí. Ulice vede dozadu k parku kde je „Sokolovna“ a socha vojáka s deskou se jmény padlých občanů ve válce. Tam ve vedlejší ulici bydlela naše „křesnička“, sestra mojí mámy Jarmila s manželem Karlem Valasem a našimi bratranci Karlíkem a jeho sestrou Eliškou. Před školou na kamenném sloupu byla bronzová hlava T.G.Masaryka, ale už tam chyběly některá písmena na podstavci, bylo tam jenom: G. Mas ry . Potom to celé komunisti odstranili a dali tam bustu Švermy. Autobus do Řepišť měl číslo 30 a jezdil jenom z Vratimova. Z Ostravy do Vratimova jezdila „Jedenadvacítka“ a muselo se přesedat. Ona jezdila dál, až na OMBS, přes Datyně do Kunčic na „Osadu mladých budovatelů socialismu“. To byl tábor dřevěných baráků poblíž „Nové huti Klementa Gottwalda“. Šoféři co jezdili jenom do Řepišť a zpátky, byli už známí a střídali se ve službě. Jeden starší, holohlavý, měl vždycky různé průpovídky, srandičky, říkali mu podle jeho nejčastějších slov „hejble nebo hotovka“ a baby, co jezdily „s předajem“ (prodávat ovoce do Ostravy) ho měly rády, že jim pomáhal s košemi a taškami a dávaly mu z nich trochu v „naturáliích“. Další šofér byl Nováček z Vratimova. To byl ale neurvalý primitiv. Na lidi byl sprostý a nevlídný. Pamatuju si, jak jednou k zastávce „u Jurečky“, (dneska je to „u Nimroda“) dobíhala malá holka, mávala na něho ať počká, on se díval až doběhla ke dveřím a ujel jí před nosem. Jízdenky se kupovaly u šoféra a platilo se podle ujetých kilometrů, pro každou zastávku jiné a jízdenky se procvakávaly kleštěmi do políček na nich vyznačených podle ceny. To už bylo po „měně“ a byly už nové peníze. Cesta z Vratimova do Řepišť stála 60 haléřů. Autobus jezdil jenom párkrát denně a kdo ho zmeškal, musel dlouho čekat na další. Neměl jsem hodinky a ani nevěděl kdy vlastně jede, tak jsme čekali s děckama poblíž zastávky. Jízdní řád býval stejně vždycky stržený a čekalo se na přípoj z Ostravy. Tenkrát byla ještě v provozu celulózka a někdy bylo cítit čpavý, kyselý, ostrý pach „zajeru“ po celém okolí. Zahájení školního roku bylo v „Sokolovně“ pro všechny žáky a my nováčci z dědin jsme byli z toho nového prostředí a tolika děcek dost „vyvalení“. Velká školní budova, za hlavními vstupními dveřmi po stranách schodiště nahoru, tam chodby a množství tříd a kabinetů, byl problém najít tu svoji třídu. Do školy chodily děcka z Vratimova, Řepišť, Datyň, Rakovce a pár i z Kunčic. Třídy byly označeny podle ročníků na A, B, C, a ve třídách nás bylo asi po 30 žáků. Nás z Řepišť stejně rozházeli do různých tříd a ve vyšších třídách též už byli Řepišťáci, ale to už byli „mazáci“ a museli jsme se k nim podle toho chovat.