Jednou v zimě, když bylo dost sněhu, koulovaly se děcka před školou a potom i v boční uličce kde stál náš autobus do Řepišť. Šofér nechával autobus otevřený a děcka nastupovaly postupně a čekalo se na odjezd. On někde odešel do hospody a přicházel až v čas odjezdu. V autobuse, v té staré „kraksně“ s jedněmi dveřmi a úzkou uličkou uprostřed už bylo dost sněhu. Já se ale moc té „bitvy“ ani nezúčastnil, snad jsem jen též párkrát hodil sněhem, ale ne do autobusu. Když přišel šofér Nováček a viděl sníh v autobuse, rozčílil se a ptal se děcek, kdo tam házel ten sníh. Zrovna jsem nastupoval a byl též od sněhu a děcka řekly že nejvíc Řeha. Musel jsem z autobusu vystoupit, řek ať jdu domů pěšky, že mě nepoveze a zavřel dveře a jel. Musel jsem jít celou cestu až domů pěšky a on projel potom ještě jednou kolem mě, když jel znova do Řepišť. Cítil jsem to jako křivdu, vždyť jsem ten sníh tam neházel a děcka se mi potom ještě smály. Ale nedalo se nic dělat, věděl jsem, že spravedlnost neexistuje. Jen ve své fantazii jsem si vymyslel svět, kde byli jenom dobří a „ideální“ lidé. Ve skutečnosti měli vždycky „pravdu“ ti fyzicky silnější a průbojnější a musel jsem se tomu podřídit. Neměl jsem žádné „opravdové kamarády“. Učení mi též moc nešlo, ale nejhorší jsem nebyl, jenom ta matika mi nešla, nic jsem už v ní nechápal a učitelka jenom „odučila“ nové učivo a zkoušela a známkovala. Už jsem v tom „plaval“ a nikdy to nepochopil.

Zažil jsem též dost ponižující šikanu od jednoho spolužáka, který byl fyzicky o moc silnější a nedalo se mu ubránit. Byl největší ze třídy, poměrně se dobře učil. Jmenoval se Šrámek a byl z Vratimova. Tomu jsem se nějak znelíbil a on mě ponižoval už od 7. třídy. O přestávkách mě tahal za uši a jednou mě nakopal pod učitelský stůl a tam držel skrčeného a říkal mi tam „tak tě teď upálíme bratře Matěji“ podle vzoru z knížky „Výlet pana Broučka“, kde husité upálili Broučka v sudu. A ostatní se tomu smáli. Nosil jsem takovou černou pletenou shrnovací zimní čepici a on, kdykoliv mě v ní uviděl, chytil mě a přetáhl mi ji až přes obličej dolů a smál se a říkal, že Jirásek napsal „Temno“. Nemoh jsem nic dělat, on byl silnější a ani bych mu neutek. Jeho rodiče byli nějací dost vysocí funkcionáři a bylo vidět, že i učitelé mají z nich respekt. V zimě jsem též dost často promrzl. Autobus jezdil už potom přímo z Ostravy až do Řepišť (číslo 21) a zastavoval na náměstí. Jezdil asi co hodinu, ale neměl jsem hodinky a jízdní řád byl stejně stržený, takže jsme po vyučování čekali na zastávce až se objeví ze zatáčky. Nevěděli jsme nikdy kdy a tak jsme tam stáli někdy i hodinu. Jednou byl takový mráz, že už jsem se mohl skoro hýbat, promrzlý, necítil už ruce a nohy, klepal se a do autobusu potom nastoupil z posledních sil. Byla tam sice hospoda, ale tam děcka nesměly a co kdyby zrovna jel autobus a já nebyl na zastávce. Do Řepišť nejel ale každý. Některý jel do Datyň a jiný do Zařičí, podle toho co měl napsáno na tabulce. Na autobus jsme měli školní legitimaci a měsíční známka se tam nalepovala, stála 10 korun a prodávala se v Ostravě na autobusovém nádraží za divadlem „Zdeňka Nejedlého“ u Žofínské huti. Do legitimace, kde musela být fotka, nám ředitel dal razítko a babička mi jezdila každý měsíc kupovat známku.

Jednou když jsem šel ve Vratimově od náměstí k nádraží, kde jsme měli v budově za bývalou „německou školou“ malířský kroužek do kterého jsem chodil po vyučování, obstoupili mě na cestě tři cikánští kluci o něco starší, (bydlely tam v dřevěném baráku za kolejemi cikánské rodiny, ale do naší školy cikáni nechodili) a ti chtěli po mně ať jim dám nějaké peníze. Já hlupák měl strach, tak jsem vytáh z náprsní kapsy plastový obal kde jsem měl i legitimaci na autobus a pár papírových desetikorun a chtěl jim jednu dát. Ale oni mi hned skroutili ruku a celý obal i s penězi a průkazkou vytrhli a utekli. Tak jsem přišel i o legitimaci i peníze. Domů jsem dojel načerno, bez peněz a musel si vyřídit v Ostravě novou průkazku i s novou známkou. Ale hlásit to, že mě okradli nemělo vůbec cenu, nikdo by se tím nezabýval.

Též si vzpomínám na moje první setkání s cikány u nás doma „u stařenky“. Nevím už kolik jsem měl roků, chodil už do školy v Řepišť, když jsme si hráli v létě „na placu“ v zahradě u stařenky. Po cestě od jihu, od Lískovce, která vedla kolem našich chalup a dál na Oblesky, přijížděl žebřiňák nadkrytý plachtou nataženou na obloucích, tažený koněm a vpředu seděl starý cikán s fajfkou. Ve voze na seně několik polonahých děcek a asi tři cikánky v pestrobarevných dlouhých sukních a s řetízky mincí na krku. Když dojeli na křižovatku, cikán zastavil a cikánky vběhly k nám do zahrady a začaly nahánět do rohu „kury“ (slepice). My děcka jsme jenom vyděšeně „čuměli“ co se děje. Potom vešly do síně a tam ale narazily na stařenku a ti se s nimi začali hádat, vyháněli je ven, ony se nechtěly dát, začali se postrkovat, křičet a napadat ji. Stařenka na ně vzali „metlu“ a potom i struhadlo na řepu, co tam bylo. Přitom tu jednu praštili po ruce až jí tekla krev. Uslyšel to odněkud ale „stryk Bohuš“ její syn a vběhl tam. Cikánky se daly na ústup ale vyhrožovaly, že za tu krev jim vyhoří chalupa. Ten cikán s vozem čekal na křižovatce vedle nás až se ony s křikem a proklínáním vrátily a jeli dál. Též moje všechny další zkušenosti s „našimi romskými spoluobčany“ byly vždycky „nedobré“. Ale to jsem zas odbočil, tak budu pokračovat dál o škole ve Vratimově.