Dneska, když píšu tyto vzpomínky, musel jsem se podívat do mých starých vysvědčení a tam jsem našel, že ve školním roce 1954/55 jsem chodil do VI. C. a naší třídní učitelkou byla Věra Kaločová, mladá holka, přišla právě ze školy a nás měla jako svou první třídu. Během roku se vdala a jmenovala se Pavlasová a ke konci roku se jí narodilo dítě. Vzpomínám si, že měla něco s očima, pořád jí slzely. Měli jsme též nové předměty, na každý přicházel jiný učitel, což v Řepišť nebylo. Na dějepis nás měl Štefek, měl jenom dva prsty na ruce a byl dost nervózní, neuměl třídu zvládnout a kluci mu dělali naschvály. Na Matematiku jsme měli Černochovou. Té říkali „Baba Jaga“, byla „zrzavá“ se zahnutým nosem. Matika mi nikdy nešla a když jsme začali algebru, nikdy jsem už to nepochopil a už v tom plaval a byl to pro mě nejhorší předmět. Měl jsem z ní vždycky špatné známky. Když se začaly počítat „vzorečky“ či zlomky, nerozuměl jsem tomu, algebra, nikdy jsem nic nevypočítal správně. Později i výpočty vzorečků ve fyzice. Na češtinu jsme měli Havránkovou z Paskova. Čeština mě bavila, zvláště literatura, knihy, spisovatelé, historie, gramatika už tak ne, ale dala se zvládnout. Na fyziku byla Králová, její syn chodil s námi do třídy (říkali mu „králík“) a na kreslení Gřivačová. Kreslení jsem měl vždycky rád, měl jsem vždycky jedničky. Ona byla „stará panna“, černovlasá, starší už a malovala pěkné obrazy. My jsme malovali vodovými barvami na výkresy většinou donesené ovoce nebo vycpaná zvířata z kabinetu, nebo perspektivu a axonometrii a to jsem uměl. Na tělocvik a ruštinu byl Alfred Kožušník, známá osobnost této školy. Nevím, jestli se u něho někdo něco pořádně naučil, stačilo něco nadhodit, nějaké téma rozhovoru, dobrodružství, záhady, historky a už se o tom diskutovalo. Vyprávěl nám své zážitky z vojny, nebo dones staré časopisy „Širým světem“ z první republiky a různé cestopisy a četl z nich fantastické příběhy, záhady a kuriozity. Když se blížil konec hodiny, najednou si vzpomněl, že jsme se měli něco naučit, tak rychle pár slovíček a zbytek jsme se měli naučit doma z učebnic. Ale ruština mi nedělala velké potíže, dalo se to zvládnout. Měl nás též na tělocvik a to se hrál většinou fotbal v tělocvičně a v létě na dvoře u školy. Mě fotbal nebavil, byl jsem na to dost neohrabaný a líný, tak jsem se většinou jenom poflakoval s několika též takovými. Z Řepišť s námi začal  jezdit též nový spolužák Rudolf Depta. Ten „sloužil“ na „gruntě“ u Antonína Musálka. Pásl tam krávy a dělal co bylo třeba na statku. Dala ho tam jeho matka, která tam též kdysi „sloužila“ a bydlela ve Frýdku. Byl to dobrý kluk. Učení mu moc nešlo, neměl na to čas, ale jako každého kluka ho zajímali též „kovbojové“, pistole a Rodokapsy a všechno dobrodružství. Půjčoval jsem mu i knížky, ale on na čtení neměl ani moc času, musel dělat na statku. Někdy nepřišel ani do školy, ale to mu i učitelé tolerovali. Nešla mu též „matika“ a měl pořád problémy s „Černoškou“. Dost jsme se zkamarádili a párkrát jsem ho přived i k nám domů na oběd a dal mu i torzo starého nefunkčního bubínkového revolveru, který táta dones ze starého železa někde z vagonu. On se po skončení školy (byl starší o rok, protože kdysi propadl) šel učit za horníka na učiliště do Ostravy, ještě jsme si i napsali pár dopisů a nevím, co dělal potom. Když jsem už dělal potom ve Válcovnách plechu v Lískovci, asi okolo roku 1980, dověděl jsem se, že byl i zavřený a pak se potuloval jako nezaměstnaný po Frýdku bez peněz a nakonec se oběsil ve vrbině u Ostravice u nádraží v Lískovci. Já jsem se s ním už ale nesetkal. Na dalšího spolužáka, Petra Bruckého, nemám dobré vzpomínky. Jeho táta byl místní fotograf a měl ateliér na náměstí a vilu a dělal nám i fotky celé třídy na konci roku. Byl to velice ambiciózní kluk. Dobře se neučil, ale rodiče se všelijak snažili „ovlivnit“ učitele, aby měl lepší známky, zvláště v matematice u „Černošky“ bylo vidět, jak mu nadržuje. Též se zajímal o „kovbojky“, dobrodružné knížky i o „Foglarovky“, ale později jsem zjistil, že je to falešný a na sebe jen myslící egoista, snažící se ostatní pošpinit. Zpočátku jsme se kamarádili. Já, coby neprůbojný samotář jsem obdivoval kluky co dělali „průšvihy“ a nebyli poslušnými žáky, ale spíše dávali o sobě vědět. Kamarádil jsem se s Deptou, s Liborem Sumíkem z Kunčic, který chodil k nám, protože ho ze školy v Kunčic vyloučili a jinými „dobrodruhy“. Po škole jsme chodili k Ostravici ke splavu a tam „fantazírovali“ o různých věcech a prováděli co nás bavilo, co normálně zajímalo kluky v našich letech. Stála tam ještě stará „fabrika Kalivoa“, kde se vyráběly dlaždice, s vysokým komínem na který se dalo vylézt po železném, viklajícím se žebříku a dívat se shora na celý Vratimov a na vedlejší fotbalové hřiště staré „Meteorky“. V létě jsme se ke splavu chodili i koupat. Já neuměl plavat a jednou se málem utopil v hluboké vodě. Jednou dones táta „ze šichty“ několik německých vyznamenání, železných křížů na krk, co našel ve vagoně co šlo do šrotu. Prý jich tam byl celý kbelík (jakou by dneska měly cenu) a on jich pár vzal a dal mi na hraní. Byly pěkné, nové a s malým „haknkrajcem“ uprostřed na černém podkladě. Měl jsem jich dost, tak jsem jich pár rozdal i klukům ve škole. Byl jsem takový „dobrák“, že jsem se nechal „ukecat“ a viděl, že někomu udělám radost, dost věcí jsem rozdal. Sám jsem ale málokdy co dostal zadarmo. Též Brucký dostal ode mě ten kříž. Byly to „železné kříže 2. třídy“ s kroužkem na pověšení na krk co se v německé armádě udělovaly za statečnost. Ale to jsem tenkrát nevěděl. Potom jsem se s Bruckým ale nějak nepohodl, nevím už ani proč a on mi začal vyhrožovat, že jsem rozdával ty kříže, že to oznámí, že jsem říkal, že můj táta byl s tím vyznamenaný a že ho zavřou jako fašistu. Měl jsem z něho strach, byla to doba kdy se zavíralo i za pouhé řeči a táta byl též nedávno zavřený. Doma jsem nikomu nic neřek, ale bál se, že ten Brucký to může oznámit. Tak jsem musel být naoko s ním „kamarád“ a neoponovat mu v ničem a pořád měl o tátu strach. Nikomu jsem o tom až dodneška neřek. Ten Brucký si doved vytvořit pověst slušného a vychovaného žáka na druhé straně se snažil ty druhé zesměšnit a pomluvit aby on vynikl. Bál sem se ho až do konce školy. Ten kříž mi už nedal a mohl s ním kdykoliv vyrukovat. Hodně mě to psychicky zasáhlo. Byl jsem jeho „zajatcem“.