Když to tady někdo v dnešní, jiné době bude číst, bude se mu asi zdát, že je to zbabělé, pomlouvat lidi, kteří jsou už mrtví a nemohou se bránit, kopat do mrtvol, ale musel jsem celý život žít ve společnosti, kde nebylo možné, říct nahlas co si člověk myslí, musel si dávat pozor na jazyk. Okolní lidi jsem si rozděloval na my a oni. Oni byli ti komunisté a s nimi se nedalo mluvit „na rovinu“, radši před nimi dělat ze sebe naivního hlupáčka a nechat se jimi poučovat, to jim dělalo dobře, mysleli si, že všechno ví líp, než my, které musí oni „ideologicky vést“. Vždycky když jsem zjistil, že člověk je ve straně, jakoby se mi v hlavě rozsvítila červená žárovička a říkala mi, pozor! K takovému člověku jsem nemohl mít důvěru. Ale nikdy mě též nenapadlo, že by ten komunistický režim mohl brzy skončit. Myslel jsem si, že v něm budu žít až do konce života a nic lepšího už jsem nečekal. Bylo to pro mě velké překvapení, když se ten jejich „na věčné časy a nikdy jinak“ systém najednou rozsypal jako domeček z karet. A tak jsem to všecko tady napsal, aby se to zachovalo pro ty, kteří to nezažili, jinak by to zapadlo v zapomnění a nikdo by už o tom nevěděl.

Nejhorší to ale bylo, když tátu někdo udal, že ukrad cukr. Táta už tenkrát měl včely a cukr na zimní krmení musel kupovat. Jednou při posunování vagonů narazil jeden dost prudce do ostatních a ze škvíry v podlaze se vysypal cukr. Táta si dones aktovku a pomocí drátu vyšťáral ještě více cukru do ní. No a když přišel do boudy, kde se scházelo více „posunovačů“, kde měli své skříňky a čekali na další rozposunování nákladních vlaků, tak se s tím pochválil. A někteří potom šli a tu díru ještě zvětšili a nabrali si též. Když jel potom táta domů ve vlaku, kontroloval ho OSOŽ, což byla železniční policie a ten cukr mu našel. Muselo to být už připravené, protože se okamžitě objevili dva „estébáci“ v civilu, tátu sebrali a odvezli do Ostravy do vyšetřovací vazby. Tam ho tři týdny drželi a vyslýchali. On byl z toho dost psychicky špatně, doma měl manželku a tři děti, chtěli udělat z něho a několika dalších rozkrádačskou bandu, která vykrádala vagony. Někdo, kdo se o tom dověděl, je prostě udal. Potom táta vykládal, jak jim v té „base“ nedali jíst, nenechali ho spát, celou noc svítila žárovka a budili ho, výslechy a konfrontace s ostatníma. Nebili je, jenom psychicky strašili a nutili k doznání. Mámě nikdo neřek co se s tátou stalo, že nepřišel „ze šichty“, byla vystrašená, co se mu stalo, jela se optat na Ostravské nádraží, ale nic se nedověděla. Já si jenom pamatuju, jak přišli čtyři chlapi v civilu a dělali doma prohlídku. Všechno prokopali v naší chalupě, v dílně, sklep i půdu, vyházeli mámě prádlo ze skříní a shodili z postele i malého Petříka v peřince a též ji prokopali. Přišli brzy ráno, všecko prohledali ale nic kradeného nenašli. Drželi tátu ve vazbě tři týdny a potom byl v Ostravě soud. Ti ostatní tátovi „spolupachatelé“ se vymlouvali na něho, že on je k tomu naved, že on je ten hlavní viník. Ale nic kromě toho cukru (asi 5 kilo) mu nedokázali. Chtěli z nich udělat velkou rozkrádačskou skupinu. Pamatuju si ještě i jména jeho spolupracovníků a spolupachatelů. Bagar, Hlava, Knebel a další. Táta dostal nakonec nějaký podmíněný trest, nevím už kolik a musel zaplatit všechny soudní výlohy i pobyt ve vazbě a ještě mu potom strhávali nějaké procenta z platu. Byla to velká aféra. Po dědině se šířily různé fámy, že Řeha je zavřený, na „Národním výboru“ psali na tátu „posudek“ a dost tehdejších mocipánů si tam na něho naplivalo jedovatou slinou. Táta se potom musel vzdát funkce předsedy v SRPŠ. Když mu potom dávali u výslechu přečíst posudek, který na něho přišel z Řepišť, nestačil se divit co všecko na něho nalhali lidé, které on považoval za přátele. I ředitel školy Malík si přiložil polínko. Ale byla to taková doba a lidé se báli. Když to postihlo jednoho, snažili se od něho distancovat a do ničeho se nenamočit. Když přišlo nařízení, že se mají odstranit ze školních tříd kříže, které tam dosud odedávna visely na stěně a jednoho dne prostě zmizely, pobouřilo to rodiče a na schůzi rodičovského sdružení se ptali, kde se kříže ztratily, táta se optal Malíka proč se to stalo a on ostře proti němu vyjel, že je nepřítel společnosti. Potom, když jsme měli hodinu náboženství, přines si pater Žyla malý křížek v aktovce a pověsil ho na stěnu a při odchodu ho zase sundal.