V páté třídě nás měl ředitel školy Tomáš Malík. Byl to první učitel, který nás učil, předtím to byly samé učitelky. Nebyl špatný, zdál se i celkem spravedlivý, že nikomu nenadržoval a dost nás i naučil. Ale byl to komunista. Předvolával do školy rodiče a přesvědčoval je, aby nedávali své děti zapisovat do náboženství. Též náš táta s mámou byli k tomu předvoláni a on je přesvědčoval, že aby dětem nekazili budoucnost, že se pak nedostanou nikde dál studovat, že je to riziko a že kvůli tomu budou mít dál jenom potíže. Nakonec je tak dostrašil „přesvědčil“, že náš Peter do náboženství už nechodil a ani do kostela. Dneska si to mladí lidé ani nedovedou představit, jak se dalo na lidi působit strachem a vyhrožováním, v jakém „ovzduší“ se muselo žít. Též každoroční prvomájové oslavy byly povinné. Ráno jsme se museli shromáždit před školou a tehdejším MNV v pionýrském a dostali jsme praporky a mávátka. Tam už čekali muzikanti, místní komunisté s praporem, komunistky s červenými šátky na hlavách, některé si ještě i pamatuju, ty nejznámější, Paličková, Sobková, Polachová, Karásková, Stachovská, Krasulová a další. Ty šly vždycky vpředu hned za praporem a potom my děcka ze školy a další lidé. Šlo se s hudbou přes dědinu okolo cihelny a „gajdule“ a přes most do Paskova. Tenkrát byl ještě starý, dřevěný most přes Ostravici, nízký a před ním dřevěné závory přes koleje. Cestou jsme my děcka, ale i dospělí, kterých bylo též dost provolávali různá hesla, které nám napovídali učitelé. Pamatuju si ještě některé, jako: Truman nemá vojáky, proto hází čmeláky! Nebo: Ten kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku! Jely i různé alegorické vozy, nastrojené chvojím a všelijakými maketami představujícími rozdíl, jak to bylo kdysi a jak je to dnes. Tenkrát ubohost, bída, špína, hlad, naproti tomu dnešní blahobyt, spokojený život, úsměvy, nebo obrazy jak dělník drží pěstí malého imperialistu v americkém cylindru v pruhovaných kalhotách s velkým břichem a zahnutým nosem. Ty vozy jely s námi krokem, tažené koňmi, i traktor s vlečkou z JZD. Též první majitelé aut v obci, spartaků, které se prodávaly tenkrát na poukaz pro zasloužilé pracovníky, jeli s námi s všelijak nazdobenými auty. Když se došlo do Paskova na náměstí, kde dorazily i průvody z ostatních okolních obcí, byl tam na tribuně proslov, kterému jsme stejně nerozuměli a hrála se internacionála a píseň práce a šlo se domů. V průvodě vždycky kráčel na čestném místě i nositel vyznamenání, řádu práce, horník Bednář z Vinohradu. Bydlel tam až nad „skalou“, nad tratí, která vede podél Ostravice. My jsme ho ani neznali, jeho děcka chodily do školy do Paskova. Když dostal to vyznamenání, přišel k nám do školy ve slavnostní hornické uniformě s tím metálem na prsou a dělal nám ve třídách přednášku, jak se na šachtě dělá a za co to dostal. V našich očích to byl velký hrdina, úderník, slavný člověk. (Dneska je možné si takový metál koupit na „burze“ za pár korun a prodává se vedle německých vyznamenání z války.) Po tom průvodu jsme se už vraceli sami, unavení do kopce a přes dědinu, mávátka jsme házeli z mostu a dívali se jak plavou ve vodě.

V zimě s námi ředitel Malík nacvičil ve škole divadelní hru „Jak mráz čaroval“. Rozdělil nám role co budeme hrát a nacvičovali jsme text, učili se nazpaměť a okolo vánoc jsme ji hráli u nás v hospodě. Měli jsme kroje vypůjčené z půjčovny a přešel se na nás podívat plný sál lidí. Hrál jsem hlavní postavu, Honzu, který vysvobodí princeznu Bělu. Tu hrála moje spolužačka Soňa Franková z Vinohradu. Hrálo tam ještě hodně dalších spolužáků i děcka z nižších tříd, ty tančily tanečky jako sněhové vločky a víly, byly tam malované kulisy a shora rozhazovali na ně natrhané papírky. Museli jsme ve škole trhat staré papíry na malé kousíčky do krabic a ty se potom rozhazovaly na jevišti jakože sněží. Hra měla úspěch a jeli jsme jí potom hrát ještě i do Paskova a Lískovce. Byly tam vylepené ručně psané plakáty a lidí přišlo hodně, nebyla televize a kino jezdilo jenom někdy. Bylo to v zimě v roku 1953.

Jednou se zase objevila před hospodou maringotka a byly vylepené plakáty, že vystoupí proslulý kouzelník Kellner. Tak jsme šli večer zvědaví na jeho představení a divili se, jak on ty svoje kouzla dělá, měl kouzelnou hůlku a vyčaroval z klobouku holuby a jiné věci, kouzla s kartami, měl i pěknou asistentku kterou propichoval v bedně mečem a další, pro nás nepochopitelné věci. Bylo to něco pro nás nového a neznámého. V létě zas přijel „kapitál Tříska“. Postavili na hřišti před školou u kostela vysoký stožár s nataženými lany a večer na něm cvičil, chodil po laně, houpal se nahoře ve výšce a prováděl tam různé krkolomné cviky. Jeho asistenti na něho svítili reflektory a pouštěli dramatickou hudbu. Bylo to pro nás zas něco nového, co jsme ještě neviděli a potom jsme to v lese na stromech napodobovali, houpali se na vršku smrků, kdo je lepší „kapitán Tříška“. V té době už začal chodit můj bratr Pavel do první třídy a též náš soused Ladik Michenka chodil už do 3. třídy. Chodili jsme v létě do lesa a zvláště tam, kde bylo takzvané „halaburdí“. Bylo to smetiště, kde lidé vozili nepotřebné věci na vyhození. Hrabali jsme v tom a nacházeli hodně pro nás zajímavých věcí a nosili je domů. Různé skleničky, hrnce, ale i německé helmy a našel jsem tam i rukojeť kordu s kouskem čepele, někdo si asi z toho udělal nůž, nebo i bajonet rakouský z 1. války a rezavé patrony do pušek. To „halaburdí“ bylo v lese v „padole“ za Vašíčkem „na důlkách“ a i za „Pavločku, Lojzku“. Tam jsme chodili a hrabali a hráli si tam. Později jsem chodil do lesa i sám a už dost daleko až za „březovou alej“ a k druhému, velkému potoku. Táta mi dones ze šichty malou hasičskou sekerku s hákem, nasadil jsem si ji na rukojeť a nosil ji sebou abych se nebál a mohl se bránit, kdyby mně někdo přepad. Říkal jsem jí „tomahavk“ podle indiánů. Táta tomu nerozuměl a říkal tomu „tomahák“, protože měla hák.