Na prázdninách jsem byl potom ještě i s Pavlem, který chodil už do 1. třídy týden u babičky v Kaňovic. Byla tam i naše sestřenice Hela se svou malou sestrou Miluškou s jejími rodiči. Oni už bydleli v Hranicích, kde byl jejich táta Josef Fajkoš důstojníkem a Hela tam chodila už od první třídy do školy. Tátova nejmladší sestra Zdenka byla už od roku 1949 vdaná a bydlela tam s manželem Karlem Martinkem (byli jsme jim s Helou na svatbě jako malí za družbu a družičku) a měli už malou dceru Haničku a byl tam i Jiří Vicherek, syn další tátovy sestry Slávky, takže nás děcek tam bylo dost. A byla tam naše „Kaňovická“ babička, bylo léto a volno celé dni. Lítali jsme po okolí, po lese, na „huře“, po stodole a prázdniny utíkaly. Byli jsme tam asi jenom týden, přijel pro nás táta na motorce. Vzpomínám si jak to tam tenkrát vypadalo když jsme tam jezdívali. Za starou dřevěnou stodolou mezi ovocnými stromy stál dřevěný mlýn s plechovým větrným kolem na střeše, uvnitř byly schůdky a celé mlecí zařízení, pytle se zrním a vonělo to tam moukou. Ve vysoké trávě stály na sloupcích dva úly se slaměnými stěnami a dvířky zezadu, kde po otevření byly vidět za okénky rámky s voskovými plásty a na nich plno včel. Tenkrát v nich včelařil Miloš Vicher, manžel tátovy sestry Slávky. Ale potom se mu to nedařilo, nepřezimovaly mu, tak tam ty úly dlouho stály bez včel. Byly to úly na malé rámečky asi tak 25 krát 20 centimetrů ve dvou řadách nad sebou. Dřevěné kostry, které měly stěny vyplněné slaměnými rohožemi asi 5 cm silnými, stejně i strop, sundávací, kde se nasazoval dřevěný truhlík jako medník. Zezadu po otevření vrátek vyjímatelné zasklené okénko a za ním dvě řady rámků v drážkách ve stěnách a vpředu dřevěný leták, který se v zimě sklapoval před česnem nahoru. V těch úlech včelařil už náš děda Augustin ještě za první republiky. Prý je koupil kdysi ve Frýdku na trhu a dovez na voze. Předtím měli včely i jeho děda a táta v dřevěných špalcích, klátech na zahradě u cesty a i za jejich starou, dřevěnou chalupou. Ale ty už dávno shnily a rozpadly se. Mě ty dva úly v Kaňovic začaly potom zajímat. Voněly uvnitř zvláštní vůní vosku a propolisu. Uvnitř malé rámečky se zbytky voštin, slaměné stěny, ale pěkně rovné, z nemlácených stébel stlačených k sobě a propletené tenkými vrbovými pruty. Na „huře“ jsem tam našel i starý včelařský nabídkový katalog od firmy Schwarz, kde byly obrázky různých úlů, nářadí, kuřáků a včelařských potřeb. Ten jsem si vzal domů a pořád jsem si ho prohlížel. Moc mě to zajímalo, ten tajemný život včel, jak to v úlu vypadá, co se musí všechno udělat aby včelstvo bylo v dobrém stavu. Doma jsem o tom mluvil s tátou a on vzpomínal jak jeho táta i děda včelařili. Prosil jsem ho ať ty dva úly z Kaňovic dovezem a dáme si do nich včely. Nakonec jsem ho přesvědčil a tak jsme je dovezli na dvoukoláku domů.

Táta je postavil na kůly do zahrady před štítem naší dílny, s česny obrácenými na jih směrem k chalupě naší stařenky (dnes je tam plechová garáž). Místo střech dal kusy plechů. Ale neměli jsme včely. U nás byl známý včelař Adamus, který měl úly i malý dřevěný včelín na své zahradě naproti bývalého rybníka „žabjoka“, kde jsem okolo chodil do školy. Táta se potom k němu chodil radit a on ho učil včelařit. Ty slaměné úly se mu moc nezdály. Byly malé, úzké, na malé rámečky, bez krmítek na zimu, dna z tenkých desek se škvírami. Tak táta koupil ve Frýdku nový, moderní úl, „Moravský univerzál“. Stál tenkrát 500 korun. Byl s odnímatelným zatepleným medníkem, sundavacím zatepleným stropem, bočním plechovým krmítkem a na velké rámky 39x24 cm. Postavil ho do zahrady pod stromy vedle chodníku „do stařenky“. Bylo to nějak v létě v srpnu když přijel na kole starý včelař Haleš z Bruzoviček (je to část Sedlišť za lesem vedle Kaňovic). Dovez v bedničce „rojáku“ včely. Usadil je s tátou do toho nového úlu a dal mu rady co má dál dělat. Nevím kolik mu táta za ně dal, ale potom říkal, že to nebyl normální roj, ale „smetenec“, prostě mladá matka a k ní posmetané mladé včely. A včely v úlu zůstaly a matka začala klást a rozmnožily se tak, že vystavily i plásty na pěti rámcích na mezistěnách. Na zimu je táta nakrmil cukrovým roztokem a vydržely do jara. To byly jeho začátky. K Adamusovi se chodil radit a půjčovat si též kuklu a kuřák. Potom si koupil už svoje a později i starší medomet. Do jara ale moc včel nezůstalo a trvalo dlouho než se do léta trochu vzpamatovaly. Ani medu moc nebylo, jenom asi tak 5 kilo, někdy ani ne tolik. Bylo to asi proto, že na zimu se včely stlačovaly jenom na několik rámků, medník se sundal a odnes, česno se zúžilo jenom na malou škvíru a silně se uteplovaly rohožemi aby jim nebylo zima a měly malý prostor. Na podzim se tam ani všechny včely nevešly, zůstaly venku a v úlu bylo na jaře vlhko, rámky plesnivé a včelstvo nemocné. Ale tak se tenkrát včelařilo a radil mu to i Adamus. Sám to též tak dělal. Byl to zvyk ještě z dob války, kdy bylo málo cukru na krmení a úly byly menší. Medníky se nasazovaly až v létě a někdy ani ne, když včelstvo nebylo dost silné. V dalších letech koupil táta ještě dva „Univerzály“ a jeden si udělal sám ve své dílně z „fugovaných“ (falcovaných) desek ze starých vagonů, co si nanosil ze „šichty“. To už ale všechny postavil do řady podél západní strany dílny, česny k dílně aby do nich nesvítilo odpoledne slunce a tak tam stály a on v nich včelařil až do jeho smrti v roce 1986. A potom i já až do máminy smrti v roce 2006, kdy jsem dostal příkaz od Pavlovy manželky Dany, že ona tam včely nechce a tak jsem si musel dát inzerát a včelstva i úly levně prodat.