Ve třetí třídě nás měla učitelka Eliška Vaculíková, též z Paskova. Její manžel tam učil „na měšťance“ (potom se oběsil). Učili jsme se zas společně v jedné třídě s 2. ročníkem. To už přišel do školy nový ředitel, Tomáš Malík. Horyl odešel do školy do Lískovce. Ten Malík přišel někde z Ropice u Českého Těšína, kde předtím učil. Byl to vysoký, šedovlasý chlap a bydlel též ve škole s manželkou a měl i už většího syna. Ten potom vystudoval na doktora a byl ve Frýdku v nemocnici. Též nám ve třídě přibyli dva noví spolužáci. Irena Hausková a Jiří Stachovský. Ta Irena byla sirotek, oba rodiče jí zemřeli a pocházela též tam někde z Ropice jako nový ředitel. Vzali si jí „dneska se říká adoptovali“ manželé Adamusovi „od kaple“, kteří neměli vlastní děti. Měli už předtím „osvojeného“ kluka Lojzu, který byl o dva roky starší než já. Ale měli s ním problémy, špatně se učil, byl drzý k učitelům i rodičům, pral se ve škole a měl dvojky z chování. Doma mi ho vždycky dávali jako odstrašující příklad. Dneska už nežije, zemřel svobodný ve svých 20 letech prý po nějaké banální operaci. Ten Lojza, (potom se jmenoval též Adamus) mě též několikrát zmlátil, byl silnější a měl z toho radost. Pásal pod našim polem dole na mezi krávy, někdy s ním byla i ta Irena a další děcka. Jednou mě zase chytil, povalil na zem a namočil obličej do kravince. Smál se a měl z toho radost. Ta Irena byla slušná a chytrá holka. Nejvyšší ve třídě, byla už vyspělejší než ostatní a též se už s každým jen tak nebavila. Dali jí potom též přejmenovat na Adamusová.

Jiří Stachovský se přistěhoval někde z pohraničí, z Písečné, kde jeho rodiče šli po válce „osídlovat“ majetky po němcích. Když už asi nebylo co „privatizovat“, vrátili se zpátky do Řepišť. Bydleli na Vinohradě. Oba byli „velcí komunisté“ a jeho máma byla potom i tajemnicí na MNV. Bylo to v době, kdy se zakládalo JZD a komunisté v obci suverénně vládli. Dnes už jsou to skoro zapomenuté věci, ale někteří lidé to měli dost kruté. Byl jsem ještě malý kluk, ale pamatuju si co se doma mluvilo. A v prvomájových průvodech, kterých jsme se museli zúčastnit, byli vždycky na předním místě. On ve škole též pořád obdivoval sovětské vojáky. Četl různé knížečky a brožurky, co se tenkrát vydávaly, překlady z ruštiny, kde se to jenom hemžilo „geroji“ a kde hloupí němci byli biti jak mouchy. On tím byl úplně zfanatizován a nosil to i do školy. Byl mi nesympatický pro svůj nesmírný obdiv ke všemu co pocházelo ze „sovětského svazu“. Sověti byli prostě nejlepší, o tom se nediskutovalo. Já jsem ale radši nic neříkal, myslel si svoje, protože kdybych řek něco proti, ostatní by se do mě pustili a nevím jak by to dopadlo. Přečetl jsem si i knížky o Pavlíku Morozovovi (který udal vlastního otce na NKVD) nebo o Alexandru Matrosovovi, hrdinovi, který si lehl na nepřátelskou střílnu a nechal se prostřílet kulometem, nebo o Zoji Kosmoděmjanské, která zapalovala stodoly a stáje s koňmi a byla chycena němci a pro výstrahu oběšena. Byli to pochopitelně hrdinové i pro mě a o politiku jsem se tenkrát jako kluk nezajímal. Ale začal jsem se zajímat tím více o vojáky německé, snad právě proto, že z nich dělali takové hlupáky a nehorší vrahy. Též jsem viděl, že on se ani tak dobře neučí a přesto mu učitelé dávali dobré známky. Neuměl ani tolik co já. Učitelka asi chtěla mít pokoj a uvědomovala si kdo jsou jeho rodiče. Stejné to bylo i s dětmi několika jiných „velkých soudruhů“. Ale to jsem si uvědomil až později, až jsem byl starší a ty děti potom neuspěly na dalších jiných školách. On byl tak „zfanatizovaný“, že potom z páté třídy odešel na nějakou vojenskou školu, na internát a chtěl se stát důstojníkem. Ale jeho mladší bratr Milan mu při hře „vystřelil“ vzduchovkou oko, tak musel z té školy odejít.