Ve třetí třídě na konci školního roku jsme jeli na výlet na Hukvaldy. Já už jsem tam jednou byl předtím na hradě s tátou na motorce. Tu motorku, černou ČZ-125 táta vyhrál v tombole na los na „dni železničářů“ v Ostravě. Bylo to někdy v létě když jsem ještě chodil do první třídy. Pamatuju si, jak táta na ní přijel domů po chodníku „od kaple“. My byli překvapení kdo to tak pomalu divně jede. Neuměl na ní jezdit, chlapi mu jenom ukázali jak se hážou rychlosti a on z Ostravy hned přijel. Teprve potom dělal kurz a zkoušky na řidičák. Když šel „ze šichty“, tak mu nějaký „ajznboňák“ na nádraží prodal los. Táta ani moc nechtěl, ale byl to známý a aby mu udělal „kšeft“, utrhl si hned první shora který byl na řadě. Na tom dni železničářů ani nebyl až když šel ze šichty, šel se podívat na výherní listinu co visela na nádraží a to jeho číslo vyhrálo první cenu. Bez čísla a řidičáku odjel hned domů. On v životě nic nevyhrál. Pomalu se učil jezdit. Nejdřív po cestě okolo nás a k lesu a potom i do Kaňovic přes les ke své mámě. Tenkrát nebylo tolik policajtů a nebylo to tak přísné. Motorek i aut nebylo tolik a helmy nebyly povinné. Když koupil a namontoval i zadní „sedlo“, jezdívali jsme potom všichni na naší „zetce“ za babičkou do Kaňovic. Táta řídil, před sebou na „baňi“ měl posazeného Pavlíka a já seděl vzadu mámě na klíně a jelo se. Přes les po lesní cestě, přes výmoly a kaluže, v zimě i ve sněhu. V lese na cestě do Sedlišť byly ještě zbytky příčně položených „kulačů“ jak jí tam vyspravili němečtí vojáci před vypuknutím války s Polskem, někde ale už prohnilé díry a hluboké jámy s vodou, muselo se pomalu kličkovat, ale naše „zetka“ to projela. Párkrát jsme skončili i v příkopě ale nic se nestalo. Doma měl táta „zetku“ v síni. Musel jí tam vždycky vytlačit po široké fošně nahoru po pěti betonových schodech, před dveřmi do naší chalupy. Tenkrát mělo motorku jenom pár lidí v dědině. Mladí kluci, „Nytřoci“ od paní Nytrové, co bydleli vedle nás u „stařenky“ za tátou chodili, že ať jim ji půjčí, ale on si ji šetřil, měl ji „furt vypucovanou“ a nikomu ji nepůjčoval.

Jednou když byl táta na šichtě, přišel za mámou Jarda Nytra odvedle a namluvil jí, že potřebuje někoho odvézt do nemocnice se zlomenou nohou a ona mu tu motorku půjčila. Táta  se to potom od někoho dověděl a s mámou se pohádal. Jarda si potom koupil též „zetku“-125 a měl ji doma ve verandě. Oni všichni čtyři kluci s jejich mámou bydleli ve dvoupokojovém bytě „u stařenky“. Tu naši zetku jsme měli dlouho, ještě jsem na ní jezdil i já na různé výlety s klukama. Když už byl táta starý a nemohl moc jezdit, vzal si ji Pavel a jezdil na ní na šichtu do Vratimovské celulózky. Denně v zimě v létě. Nestaral se o ni, rezavá, zanedbaná. Když už byla potom hodně opotřebovaná a přestala jezdit, koupil si „Babetu“ a zetku strčil do naší dřevěné „šopy“. Tam mnoho let rezavěla a nakonec po tátově smrti ji Pavel dal nějakému klukovi na Vinohrad a ten si ji opravil a jezdil na ní ještě donedávna.

To jsem ale zas odbočil, když jsem si vzpomněl na naši motorku. Tak na konci naší třetí třídy jsme jeli dvěma žebřiňákama s koňmi na Hukvaldy. Sedělo se na deskách, které byly položené ve voze mezi žebřinami. Jako kočí jeli s koňmi starý Košař, co jezdil s „koňami ve dvoře“, tenkrát už „Státním statku“ a mladý Láďa Uhlář s koňmi z JZD. Vyjelo se ráno od školy, bylo pěkně, teplo, slunce. Jely s námi i některé mámy od děcek, se mnou jela babička. Koně jely pomalu, bylo možné kdykoliv seskočit a zase nasednout, dělaly se přestávky. Jelo se okolo cihelny a z kopce do Paskova a přes Žabeň a potom Zelinkovice a Rychaltice. Když jsme dojeli do Hukvald, utábořili jsme se na louce u prázdného koupaliště, bazénu. Tam zůstali oba kočí s koňmi a vozy a některé ženské vařily na ohni ve velkém hrnci čaj a my děcka s ostatními šli se „soudruhem ředitelem“ Malíkem nahoru na hrad. Tam nám dělal přednášku jak to tam kdysi ve středověku vypadalo, když tam ještě žili lidé. Já už tam byl jednou předtím s tátou. Hrad nebyl udržovaný jako dneska. Rozvaliny a hromady suti, zdi zarostlé a rozpadající se, sklepy napůl sesuté a promočené. Nebyl tam ani průvodce, nikdo nevybíral vstupné, všechno zarostlé trním a trávou. Bylo to pro mne moc zajímavé, tajemné. Rytíři, hladomorna, tajné chodby, popraviště, co všechno se tam ještě mohlo najít. Potom jsme šli dolů k vozům. Ale měli jsme hlad tak se šlo k hospodě „U Červenky“ a chtěli jsme něco k jídlu. Ale tam nebyli na příjezd tolika dětí připraveni a neměli nic navařené. Tak jsme museli dlouho čekat, až se uvaří nějaká polévka a čekali venku na „placu“ za hospodou. Přijel tam za náma náš pan katecheta Žyla na motorce. Konečně jsme se dočkali a tu polévku dostali. Nevím už jaká byla, jenom na tamního číšníka si pamatuju. Byl takový malý, skoro jak trpaslík a měl vysoké, dlouhé čelo a vypouklé oči. Vrátili jsme se na louku k vozům a jelo se domů. Bylo pěkně, ženské na voze vedly své „babské řeči“ a my děcka jsme měli plno nových dojmů. Koně už byli unavení, museli táhnout fůru lidí a nechtěli jít. V kopcích jsme museli sesednout. Jelo se pomalu s přestávkami, tenkrát nebyl takový provoz, koňské povozy jezdily i po hlavním cestách. Domů jsme dojeli až večer. To byl náš školní výlet na konci roku.