Ve druhé třídě nám umřel spolužák Mirek Kaloč. Zemřel na zápal mozkových blan (meningx) v nemocnici ve Frýdku, zrovna na Mikuláše 6. prosince. Jeli jsme mu celá třída na pohřeb do krematoria v Ostravě. To bylo ještě tenkrát to staré krematorium u židovského hřbitova, dneska už zbořené. On byl v církvi Československé a rodiče ho nechali spálit. Tenkrát to bylo pro nás něco neobvyklého. Jeli jsme tam autobusem ze školy a byla se mnou i babička. On ležel v bílé truhle na katafalku, hrála smutná hudba, někdo žalostně na housle a potom s ním truhla klesala dolů a zavíraly se nad ní dvoukřídlé dveře. Jeho máma moc brečela. Bylo to poprvé, co jsem zažil smrt někoho, koho jsem znal. Že už nebude, že už ho neuvidíme. Ale moc zas mi ho líto nebylo, on byl totiž silnější a několikrát mě po cestě ze školy zbil, špatně se učil a moc se chvástal a lhal. Ale odpustil jsem mu to všecko, protože umřel a aby se dostal do nebe. Potom se mluvilo, že jeho rodiče slyšeli doma, po několik dní po pohřbu, jak hraje večer ve svém pokoji na housle, na které se učil. Několik večerů se to prý opakovalo, prý si tam přišel ještě zahrát. Věřil jsem tomu a hodně o tom přemýšlel.

S nikým jsem se moc nekamarádil. Ze školy jsem chodil sám, někdy i přes dědinu. Tenkrát k nám začal jezdit autobus, linka číslo 30 z Ostravy. Někdy jsme se svezli zadarmo ze zastávky od Národního výboru na konečnou. Pamatuju si, že jsem chodil ze školy někdy s Miluškou. Dneska už nevím, jak se mezi námi objevila a kde potom odešla. Ve druhé třídě začala k nám chodit do školy. Byla to dcera nějakého chlapa, který žil s nějakou ženskou (snad Žurovcovou) někde na Vinohradě. Hubené, světlovlasé děvčátko, možná stejně neprůbojné jako já. Ostatní děcka ji též přehlížely a odstrkovaly. Chodili jsme spolu domů a nevím o čem jsme se už bavili, jenom že se nám děcka posmívaly, zvláště holky, že spolu chodíme. Ona ale u hospody odbočovala na Vinohrad. Asi jsme si měli o čem vykládat a nestyděl jsem se, jako u ostatních holek, se kterými jsem se neměl o čem bavit a ty měly jiné „babské“ zájmy. Ona se ale potom zas odstěhovala někam pryč se svým tátou a už jsem o ní neslyšel. Ty ostatní moje spolužačky, sousedky co chodily stejnou cestou, to byly takové „slepice“, tajnůstkářky a nechtěly mně a já o ně též ani nestál. Měly svoje řeči o něčem co mě nezajímalo. Zvláště Pavle Vašíčkové jsem se asi nelíbil. Vždycky se mi posmívala a pošklebovala, když šly po chodníku za mnou či přede mnou. Asi od těch dob jsem se potom před děvčaty začal stydět a neuměl se s nimi bez ostychu bavit.

Každé ráno už od první třídy jsme museli před vyučováním povstat a ve školním rozhlase se z gramofonu hrála „Píseň práce“ a my jsme ji museli zpívat. Ředitelem byl tenkrát Jan Horyl. Tu Píseň práce a jiné budovatelské písně znám dodnes a uměl jsem ji spíše než „otčenáš“. Ten jsme se učili až v náboženství. Pater Žyla donesl v aktovce dřevěný křížek, který pověsil na stěnu a když odcházel tak si ho zas vzal. Kříže, které předtím visely ve třídách, byly sundány a odneseny. Učitelka  Horylová nás též učila o boháčích a chudácích, jak kdysi museli „robit lidé na panském“, byla bída a hlad a jak se my máme dnes dobře. Že lidi na polích bili drábi karabáči a na svém políčku mohli robit jenom v neděli a jak si zlí boháči a kapitalisté žili v blahobytu a těm chudým nic nedali. Já jsem též potom ty zlé boháče a kapitalisty (nevěděl jsem co to ten kapitalista je) z celé duše nenáviděl a byl moc rád, že už se máme dobře a není hlad a bída. Ale v Americe je to ještě tak jako kdysi. Chodili jsme, celá škola na „brigády“, na „panské“, což bylo pole „od dvora“, tenkrát už Státního statku. Po cestě se zpívaly různé budovatelské písně. Některé si ještě pamatuju, jako: Jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci, ať zazní revoluce hlas. Nebo: Vyhrňme si rukávy, až se kola zastaví, hej rup, do práce se dej. Celou cestu na pole i zpátky se zpívalo. Byly to nekonečné lány, brázdy, na konec nebylo vidět, jenom les někde v dálce na obzoru. A my museli chodit v řádcích, shrbení a hledat mandelinku (žádnou ale nikdo nenašel). Říkali nám, že ji v noci shazujou z letadel američané. Ve škole byly též plakáty a na nich mandelinka jak letí na padáku z americké vlajky a v dálce letadla. Nebo jsme chodili „plevat“ (protrhávat) řepu v řádcích. Každý měl jeden řádek a kdo ho udělal a došel až na konec, měl volno. Ale já, naivní hlupák, jsem každou rostlinu prohlížel, dělal všechno poctivě a býval mezi posledními. Ohnivé slunce, úmorné vedro, žízeň a já se potácel v brázdách, které se ztrácely v nedohlednu. Představoval jsem si, že kdysi za časů roboty to bylo ještě horší, že musely dělat každodenně i malé děti, měly hlad a bili je drábi karabáči. Domů jsem se potom sotva dovlek únavou. Byl jsem tenkrát sice dost vysoký, ale hubený a slabý. Doma jsme měli jídla dost, ale nechtěl jsem jíst. Neměl jsem sílu a kluci mě hned přeprali. Neuměl jsem se bránit proti těm silnějším. Po několika trpkých zkušenostech jsem už rezignoval. Dál jsem si jenom fantazíroval sám pro sebe a nikomu se s ničím nesvěřoval. Snad už tehdy jsem začínal pomalu chápat, že nesmím mluvit to co si myslím, ale jenom to, co se po mně chce a co se učí ve škole. A že něco jiného se mluví doma a nesmí se to říkat ve škole.