My prvňáčci jsme měli samostatnou třídu v přízemí. Šatnu jsme měli dole ve sklepě, v místnosti v suterénu, kde byla i obecní knihovna s regály s knížkami, oddělená od prostoru naší šatny jen nataženým špagátem, za který se nesmělo chodit. Bylo nás ve třídě asi patnáct. Dřevěná podlaha ze širokých, hodně už prošlapaných fošen ze kterých vystupovaly hrbolaté, tvrdé suky a hlavičky hřebíků. Naproti dveří, vpředu dřevěný stupeň a na něm u okna stůl se židlí. Dřevěné dvě tabule, které se daly posunovat nahoru a dolů a otáčet. Dvě velké okna a u dveří umyvadlo, což byl „lavor“ s vodou v trubkovém stojanu. Vzadu litinová kamna na uhlí s uhlákem a rourami (v zimě každé ráno zatápěla ve škole školnice Šodková, která tam i ve sklepním bytě bydlela). Uprostřed třídy dvě řady dřevěných lavic a na stěnách obrazy. Byli jsme rozesazeni vždy kluk s holkou. Já seděl s Květou Šodkovou. Pamatuju si ještě na některé příhody z první třídy. Jednou  někdo z dospělých dones do třídy velkého živého raka. Tenkrát ještě byli raci v potoku v lese „na Obleskách“. Učitelka ho dala do vody v lavoru u dveří a chodili jsme se na něho dívat. Potom si tam děcka myly ruce od plastelíny a rak se přestal hýbat, za chvíli byl už mrtvý a učitelka ho vyhodila. Na stěně visely velké obrazy různých zvířat o kterých jsme se učili. Jednou donesla učitelka z kabinetu obraz, na kterém byl vlk, jak stopuje ve sněhu ovečku. O přestávce jsme se hádali, jestli ten vlk tu ovci dožene a sežere či né. Holky říkaly, že mu ovečka uteče, kluci že jí roztrhá.

Bydleli jsme daleko od „dědiny“ a já jsem neměl nikoho v okolí ve stejném stáří s kým bych se kamarádil. Byl jsem dost ostýchavý a neuměl se rychle zkamarádit. Bral jsem všechno moc vážně a neuměl se jen tak pošťuchovat a srandičkovat jako ostatní. Též jsem všemu věřil a mnohokrát jsem naivně naletěl na lži ostatních, zkušenějších a oni své sliby nesplnili a ještě se mi vysmáli. Nebo jim půjčil věci, které mi už nevrátili. Jednou se mi ztratil štětec, který jsem měl položený na lavici. Za pár dní jsem ho uviděl, že ho má Milada Karásková ve svém futrálu. Poznal jsem ho, měl jsem ho ustřihnutý z jedné strany a na konci odřený. Chtěl jsem ho zpátky. Ale ona tvrdila, že jí ho koupila maminka a tak ustřihla. Třebaže jsem pevně věděl, že je to můj štětec, znal jsem ho přesně, tak jsem nakonec nemoh nic dělat a ještě i ostatní děcka stály při ní, proti mně, že jsem si to vymyslel a že lžu já. Učitelka řekla ať se nehádáme a já jsem musel přestat chtít svůj štětec zpátky i když mi ho ukradla. Bylo mi to líto a musel jsem se smířit s tím, že lež a pomluva většinou zvítězí nad pravdou. Byl jsem tenkrát sice dost velký ale neuměl jsem se prát s ostatníma a ti silnější mě vždycky přeprali. Bylo mi to potom líto a přemýšlel jsem, proč to tak musí být, že i když mám pravdu já, zvítězí vždycky hrubá síla a lež. Prospěch jsem měl průměrný, v ničem nevynikal a učení mě moc nebavilo. Nejlepší ve třídě byl Libor Palička. Učil se nejlíp ze třídy a učitelka ho dávala všem za vzor. Měl ve třídě vždy první slovo a učitelka ho „zvolila“ předsedou. Já jsem si myslel, že z něho jednou bude nejmíň prezident. Byl to ale už tenkrát dost velký egoista, který se snažil ostatní všelijak zesměšnit a ponížit, aby on sám co nejvíce vyniknul. Jeho rodiče byli velcí komunisté a měli v obci velký vliv. Jeho máma, jak si pamatuju, chodila vždycky na 1. máje v červeném šátku v čele průvodu a vykřikovala hesla. Jeho táta byl zedník, ale hrdina socialistické práce. Ale já jsem si to tenkrát ještě tak politicky neuvědomoval.

Jednou jsme byli celá první třída s učitelkou na návštěvě u starého vesnického kováře v jeho staré kovárně (v zatáčce nad dolinou před křižovatkou u dvora) a on nám tam vykoval malou koňskou podkovu. Učitelka jí potom pověsila ve třídě nade dveře. Potom jsme ve třídě psali děkovný dopis tomu kováři za tu návštěvu, že se nám to líbilo. Ten můj dopis byl nejlepší, tak jsem dostal dopisní papír a napsal to načisto za celou třídu a mělo se mu to zanést. Učitelka to dala Paličkovi zkontrolovat a on se začal smát, zdůrazňovat moje pravopisné chyby před celou třídou, takže to ona nechala potom přepsat jemu. Prý by byla ostuda ten můj dopis poslat. On též vždycky velice obdivoval a vychvaloval sovětskou armádu, rudoarmějce, jací to byli hrdinové, kreslil je s hvězdami do sešitu a jací němci byli hlupáci a zločinci. Asi to slyšel doma. Já jsem o tom neměl takový přehled, doma se o tom nemluvilo, ale asi zrovna proto jsem se o ty německé vojáky začal zajímat, že on je tak zesměšňoval. A že bojovali proti té jeho vychvalované rudé armádě. Táta dones „ze šichty“ německou helmu a pár vojenských věcí, co našel ve vagonech ve starém železe při posunování na nádraží v Ostravě, kde dělal. Též i blůzy a nějaké „lodičky“ na hlavu s orlicemi a s „haknkrajcem“. Tehdy jsem začal s německými vojáky i sympatizovat a zajímat se jako ostatně skoro každý kluk o všechno vojenské. Táta mi též o německých vojácích něco povyprávěl a nakreslil i jejich znak, hákový kříž. Ten se mi líbil víc, než ta všude visící ruská hvězda. Jednou jsme museli ve třídě klečet na stupni, protože děvčata požalovaly učitelce, že jsem se já s Jarou Uhlářem zdravili a říkali přitom „hajl Hitler“. Nevěděl jsem, že to je něco špatného, někde jsem to slyšel a věděl, že se tak zdravili němečtí vojáci. Též se mi nelíbilo, když ten Palička při každé příležitosti zesměšňoval a ponižoval Jaru Michenku. Ten se učil nejhůř ze třídy, nešlo mu to. Jeho táta byl alkoholik a on to doma neměl lehké, byl takový zakřiknutý, vystrašený. Palička se mu veřejně posmíval při cestě ze školy. Paličkova máma, jak jsem jí slyšel jednou v „konzumě“, se vychvalovala jiným ženským, že on je nejlepší a že musí po vyučování doučovat ty ostatní, co se špatně učí, že vede „doučovací skupinu“, ty hloupé. Snad to ale byla tenkrát jenom moje závist, že jsem to tak viděl, sám jsem mezi nejlepšími nebyl. Ani už nevím, kde se ten člověk potom dál ztratil, snad šel dál studovat na nějakou školu.