Chodil jsem též s maminkou v neděli do kostela. Když jsem byl malý, sedával jsem s ní v lavici „pro baby“ vzadu před pavlačí s varhanama. Moc si na to už nepamatuju, je to taková matná vzpomínka na její modlitební knížku a svaté obrázky v ní zastrčené. Nemoh jsem se vždycky dočkat, kdy už bude konec. Mše se sloužila latinsky, některé věty si dodnes pamatuju nazpaměť. Farářem byl tenkrát Rajnoch, holohlavý, starý pán, jezdil z Vratimova. Na konec mše se vždycky zpívala závěrečná píseň a v ní se zpívalo: Na cestu provazy, svatýma očima. A já si vždycky představoval, jak si někdo bere ty provazy a ty svaté oči. Až později mi došlo, že to je: Provází a ne provazy. „Anděle Boží pojď, domů mě vyprovoď“, tak toho anděla jsem si též představoval, jak letí nad náma při cestě z kostela.

Ve druhé třídě ve školním roce 1950-51 nás měla učitelka Blažena Střebovská. Ta chodila do školy z Paskova. To jsme se už učili my i třetí ročník společně v jedné třídě. Ve škole byly jenom čtyři třídy ale pět ročníků. Učitelka učila jeden ročník a zatím ten druhý, ti co seděli ve vedlejší řadě lavic, zatím něco opisovali z tabule nebo četli z učebnic. A potom se to zas střídalo. Takže jsme věděli co se učí ti starší a co se budeme učit příští rok. Též jsme začali mít i náboženství. Jezdil k nám z fary z Vratimova pater Bedřich Žyla. Byl tam kaplanem u faráře Rajnocha. Děcka, které byly jiného vyznání než my, katolíci, měli náboženství zvlášť. Jezdil je vyučovat farář církve Československé, též z Vratimova, ale bylo jich méně. Pana „katechetu“ jsme měli rádi. Vyprávěl nám postupně příběhy z bible, o Pánubohu a Ježíšovi, desatero Božích přikázání a další zajímavé věci. Měli jsme k tomu i učebnici, jmenovala se Katolická prvouka. Mě to zajímalo, věřil jsem tomu a snažil se nedělat hříchy a poslouchat rodiče. Kdo byl v neděli v kostele, dostal pak v náboženství do malého sešitku razítko, většinou s obrázkem nějakého andílka, Ježíška či srdíčka. Pan katecheta měl na to malou tiskárničku. Ale nikdo si nedovolil mu lhát, že byl v kostele, když nebyl. Chodil jsem též do kostela, ale už jsem nesedával s mámou „v lavce mezi babama“, ale s ostatními kluky v malé lavici napravo u oltáře u dveří do „kruchty“. Dveře byly vždycky otevřené a v nich stáli větší kluci. Dveřmi zvenku se šlo přes tu kruchtu a po úzkých dřevěných schodech na „malou pavlač“. Z ní byl výhled dolů na oltář a protější „sakristii“. Pamatuju si ještě na ty staré chlapy, sedláky a dneska už dávno mrtvé „Řepišťany“. Měl tam už každý svoje místo i hřebíky na stěně, kde si věšeli klobouky. Dovedu si vybavit obličeje chlapů, jako starého Kaloče, Záruby, Koláře, Fridricha, Kozla, Halšu, Michenku, Pavloka, Konečného a jiných. Též moje cesta do kostela „po dolině“ byla jiná, než když jsem tam šel do školy. V nedělních „kostelových“ šatech to byla jiná nálada, vážnější, slavnostnější. Ne jako v obyčejný den. I ten oběd doma potom byl nedělní, když jsme se svlékli z těch šatů. Táta moc nechodil i když jsem ho „verboval“ ať jde s náma. My kluci, co jsme sedávali v té lavici u oltáře, jsme se tam pošťuchovali a nedávali pozor, nechovali se jak se má a pater Žyla se na nás někdy káravě podíval, tak jsme si hned uvědomili kde jsme a styděli se. V náboženství jsme se připravovali na první svaté přijímání. To jsme měli v březnu 1951. Babička mi koupila dlouhou voskovou svíčku „hromničku“, na které byl mezi různými ozdobami nalepený obrázek Pána Ježíše a pod ním byl beránek. Své hříchy jsme si zapisovali na papírek, abychom je potom u zpovědi nezapomněli. Neměli jsme je nikomu říkat. Zpovídali jsme se potom postupně ve zpovědnici v kostele našemu panu katechetovi den před přijímáním. Všichni co jsme chodili do náboženství. On mě poslouchal, potom mě požehnal a poslal k oltáři se pomodlit a další se šel k němu zpovídat. Do rána dalšího dne jsme nesměli udělat další hříchy. Nevím už přesně, z jakých hříchů jsem se tenkrát zpovídal. Že jsem neposlouchal rodiče, bil mladšího bratra, neučil se a podobné věci. Druhý den ráno bylo krásné počasí, svítilo slunce, šli jsme se svíčkama (bez snídaně) do kostela. Pan katecheta nám předtím řekl, abychom doma poprosili své rodiče, aby nám odpustili naše hříchy, kterých jsme se dopustili vůči nim. Já se to ale pořád styděl tátovi a mámě říct. Ale táta mi před odchodem z domu pak sám řekl, že mi všecko odpouštějí a tak jsem šel s radostí. Asi to znal sám ze svého dětství, zas od svého táty. U přijímání nás bylo hodně, skoro všichni ze třídy, co nebyli jiného náboženství. Tenkrát ještě nebyla taková doba jako později, za komunistů, kdy se víra potlačovala. Při „přijímání“ jsme dostali „hostii“, malý, kulatý oplatek na jazyk u oltáře, v ruce měli „rožnutou“ svíčku. Po mši nás pan katecheta fotil svým foťákem na hřišti u školy, společně i každého zvlášť se svíčkou u šindelové kostelní zdi. Ty fotky mám dodnes. Ve škole bylo potom pro nás pohoštění. Čaj, koláče, vánočky co napekly naše maminky. U přijímání byly tenkrát ještě i děcka i velkých komunistů, které ale později už nikdo nikdy v kostele neviděl. Byl jsem šťastný, že nemám teď žádné hříchy, že kdybych umřel, dostal bych se do nebe. Byl to jeden z nejšťastnějších mých dnů a dodnes na to vzpomínám. Též na pana katechetu. Byl to dobrý člověk a s náma děckama to uměl. Sbíral známky a vyměňoval si je s klukama. Jednou jsme s ním šli až ke kapli „do hájku“ a tam si udělali oheň. Měl motorku a jezdil na ní do Řepišť a na různé akce. Když měl jednou svátek, zašel jsem ještě i s Rudou Golkou do Paskova a koupili jsme mu nějaké kvítko v květináči a cigarety, on totiž občas kouřil a ve třídě mu to předali. On též jezdil na plesy SRPŠ, rodičovského sdružení v Řepišť a tancoval s mámami svých žáků. Potom prý měl nějaké neshody se svým nadřízeným farářem Rajnochem a byl přeložený někde jinde. Jak mi potom, téměř po 40 letech řekl pater Slíva, který ho též znal ze studií ze semináře, je prý pohřbený někde v Bohumíně.