Před mým nástupem do školy jsem byl s babičkou u zápisu ve škole. Vyptávali se mně tam na různé věci a já jim odpovídal. To jsem ještě nevěděl co je to škola, co mně čeká a co je to kolektiv jiných děcek. Nakreslil jsem tam křídou přes celou tabuli naši chalupu i s okny a komínem i dým z něho. Pochválili mně za to. No a poprvé jsem šel do školy v září 1949. První den šla se mnou máma. Babička mi už předtím „na Mikoláša“ koupila školní tašku „na hřbet“. Byla to těžká, hranatá tvrdá krabice, horní odklápěcí víko z umělé tvrdé kůže se zapínalo na kovový „obrtlík“, který se prostrkoval a otáčel v okované dírce ve stěně té „sabatory“, jak jsme té celé brašně říkali. Boční štítky byly dřevěné. Byla to neforemná, těžká, tvrdá bedna, do které se vešlo jen pár věcí. Též mi koupila i dřevěný „futrál“ na péra a tužky, krabici s přihrádkami, těžkou, která se zavírala mosazným „zaskakovacím bantem“. Bylo to všechno nové a uvnitř to vonělo lakem a umělou kůží. Dodnes si dovedu vybavit tu zvláštní vůni té „sabatory“. Ve škole jsme si každý s rodiči sedli do lavic a řekli své jméno a abychom si zapamatovali kde je třída do které budeme chodit a přišli zase zítra. A šel jsem s mámou domů. Párkrát šla potom se mnou do školy ještě máma nebo babička, to si už nepamatuju a domů ze školy jsem chodil už sám. Chodil jsem buď „po dolině", nebo „přes dědinu" po cestě. Po dolině to bylo po mezích mezi poli, údolím kde kdysi bývaly rybníky, po chodníčku okolo „žabjoka“ a přes potůček co tekl pod kostelem nahoru a uličkou mezi dvěma ploty kolem hřbitova. Po cestě jsem moc často nechodil. Bylo to dál a jezdily tam někdy auta. Ale zas se tam dalo jít s ostatníma děckama a bylo tam dost zajímavých věcí. Dneška už Řepiště vypadají jinak než před těmi padesáti lety. Ale dovedu si ještě vybavit tu moji cestu do školy. Možná, že to bude někoho zajímat, jak to tenkrát vypadalo.

Tak tedy když jsem vyšel od nás z domu, šel jsem za roh, kolem „stařenčiné chalupy“ a po chodníčku dolů nad „vyvozem“ do doliny. Vyvoz, to byla hluboko vyježděná úvozová cesta podél zahrady naší „stařenky", Anežky Michenkové, č. domu 77 (dnes tam bydlí její vnuk Ladislav Michenka). Ten vyvoz prý vydřeli sedláci, když tam kdysi tahali kmeny stromů z lesa. Dneska už je zasypaný, zavezli ho odpadem a hlínou. Ten chodník byl nahoře, nad vyvozem po jeho okraji podél Hrdého pole. Na Hrdého poli vedle jeho statku dále k dědině potom postavili kravín a budovy JZD. Šel jsem přes dolinu, kde byla mokrá louka a ve vysoké trávě skákali „koníci“, sarančata, kteří se dali chytat do dlaně. Potom na „kopeček“, okolo Hrdého „slivníka“ kde jsme v zimě chodili sáňkovat a dále „ku kapli“. O budovách JZD a Hrdého nové chalupě nebylo tehdy ještě ani památky. Vedle kaple byla stará Adamusová chalupa s dřevěnou stodolou. Ta potom vyhořela (on jí prý sám zapálil) a Jenda Adamus tam postavil novou i s „kuzňou“ (kovárnou). Měl tam opravářskou dílnu a ve stodole mlátičku, kde jsme jezdili s vozem s naší krávou Odou vymlátit obilí. U kaple bylo někdy hejno Adamusových husí a hlavní houser na mně útočil, syčel a utíkal za mnou s nataženým krkem. Bál jsem se a utíkal před ním, nemohl projít okolo a někdy to celé obcházel po poli aby mně houser nehonil. Naproti kaple, přes cestu v zatáčce byla Vrabcova chalupa. Byla to hodně stará „dřevjanica“ skoro na spadnutí, se zchátralou zarostlou zahradou, malými, špinavými okénky a prohnutou střechou, krytou už „terpapírem“ a rozpadajícím se cihlovým komínem. Bydlel tam hrobník Vrabec, se svou ženou a trochu divnou dcerou Boženkou.

Já se té „Vrableny“, jeho baby též bál. Chodila rozcuchaná, zanedbaná, ve špinavých šatech a sprostě nadávala a pokřikovala po lidech i po té své dceři. Když byla ona malá, mlátila prý jí metlou po hlavě a ona byla potom hloupá a ve škole propadala. Myslel jsem si, že je to čarodějnice a vždycky jsem se díval, když jsem šel okolo, jestli jí neuvidím za starými deskovými vraty. Též to tam smrdělo, protože oni měli ve chlívku „obecního kozla“ a chodili tam lidé s kozami, když chtěli mít kůzlata. Dál jsem šel okolo „ajznboňáka“ Karla Grossmanna. Jeho dcera Jarka chodila se mnou do třídy a měla i starší sestru Alenu. Měli též i pole za naší chalupou za cestou směrem k lesu a jezdili tam s krávami je obdělávat. Potom to zabralo JZD. Dále byla napravo chalupa Bednářova. Tam v malé chaloupce, když on si postavil vedle novou vilku, bydlela stará paní Hodurková, pobožná a hodná babka, kterou předtím ta „Vrablena“ vyhnala z podnájmu u ní a Bednář jí tam nechal bydlet. No a potom už jsem došel na křižovatku „u kříža“, kde je dneska konečná autobusu. Ale tenkrát k nám autobus ještě nejezdil. První autobus do Řepišť začal jezdit až když jsem byl v druhé třídě. Nejprve jenom třikrát za den. Byla to taková "kraksna" s vystouplým motorem vpředu a jedněmi dveřmi na kliku. Jezdil s ní starší šofér, známý svými řečmi a průpovídkami, kterému říkali „hotuvka nebo hejble“. Aby ten autobus k nám jezdil, to prý zařídila naše sousedka Žofie Nyklová, dcera starého Majera. Měla v Ostravě nějaké dobré známosti a potřebovala tam často jezdit a na vlak do Paskova je to daleko. Ona byla taková známa „firma“, všude se vyznala a uměla všecko svojí hubou „vyštěkat“. Dále jsem šel už po hlavní Řepištské cestě.