Po příjezdu do Slaného do kasáren jsme už žili jenom v očekávání odchodu do civilu. Na naší poddůstojnické cimře, hned za stolkem dozorčího baterie, v třetím patře u schodiště už se konaly denně různé pivní radovánky. Klusi se složili a poslali někoho z našich holubů do nedaleké hospody pro pivo. To se nosilo ve velké skleněné kouli, kterou sundali z lustru visícího na stropě jako osvětlení. Byla z mléčného skla a vešlo se do ní deset piv. Ty se rozlévaly do ešusů. Naši holubi už se těšili až my konečně vypadneme a oni budou mazáci. Už to všechno jelo jenom tak ze zvyku. Nic moc se už ani necvičilo, zaměstnání se různě odbývalo, na čtení rozkazu v pět hodin jsme chodili různě neoblečení, bez opasků a v teniskách, byla to jenom formalita. nechali jsme si v balíku z domova poslat civilní oblečení, které zatím viselo ve skladu u staršiny. Bylo ještě dost teplo, tak se chodilo nalehko, v košilích a teniskách a ještě dneska si vybavuju tu tehdejší atmosféru. Bylo nám i trochu líto, že už to končí, prožili jsme spolu nějaký čas a bylo to asi nejlepší období naší vojny. Ale vidina civilu nám zářila na obzoru a každý se už viděl doma. Bylo to za pár a už to vydržíme i pod vodou. Někteří si už dlouho denně stříhali krejčovský metr, ale já metr nikdy neměl. Připadalo mi to dost primitivní. A někteří tam primitivové opravdu byli. Už jsme oficiálně předali své kanony a auta svým nástupcům, kteří teď byli určeni jako velitelé družstev, vlastně obsluh kanonů a oni se těšili až k nim po našem odchodu přijdou nováčci, kterým oni budou velet. Na našich autech, Tatrách V3S jsme měli každá osádka velkou dřevěnou zamčenou bednu, ve které se vozily různé náhradní součástky ke kanonu i autu. Tam se též shromažďovaly věci, které se mohly někdy hodit. Nevím už odkud se to tam všechno dostalo, ale měli jsme tam navíc různé ešusy, celty, feldflašky, dokonce i kolo od auta a zvedák, co kdo donesl a někde našel. Mohl jsem si z toho vzít co chtěl, ale nebylo jak. Kluci, co to měli blíže, si různé věci odnesli domů, ale já to měl moc daleko. Tak jsem to předal tomu mému nástupci i s autem a kanonem a mými vojáky, obsluhou kanonu. Při oficiálním předávání materiálu, výstroje a příslušenství se snažil svobodník Milan Řeha z Ostravy na mě svést vinu za ztrátu sluchátek, které mu chyběly, nebo je chtěl ukrást do civilu. Každý velitel děla měl vyfasované sluchátka, kterými byl kabelem napojený na velitele baterie a mohl s ním komunikovat během střelby. Ty mu ale chyběly a hrozilo mu, že je musí zaplatit. Tak řekl našemu veliteli baterie nadporučíkovi Jaroslavu Kulhavému, že prý je půjčil mně, ale já o ničem nevěděl. Ty moje jsem řádně odevzdal. nakonec jsem musel napsat prohlášení, že jsem nic nepřevzal a nic nepodepsal a on to nemohl nijak dokázat. Nevím, jak to potom skončilo. Ten Řeha byl velký frajer a egoista, snažící se ostatní zesměšňovat a na všech parazitovat. Chválil se, že vystudoval průmyslovku. A nadešel poslední den vojny. Už den předem jsme odevzdali všechny nafasované věci staršinovi, i naše samopaly VZ58 a večer už někteří chodili v civilu. Na cimře se pilo pivo i kořalka, kluci zpívali a řvali, rozpárali některé slamníky, takže se tam válela sláma, suchým pecnem chleba se trefovali do žárovky od lustru na stropě, venku na chodbě strhli a rozmlátili nástěnku i denní rozvrh služeb. Naši holubi seděli schovaní na cimrách, aby jim nepřišli do cesty. Ani náš velitel Kulhavý se celý den neobjevil u baterie. Jenom jeho zástupce, poručík Karabec se na chvilku objevil, ale rychle zas odešel. Všechno obstarával náš roťák staršina. Moc jsme nespali, protože kluci popíjeli celou noc, dělali kravál, nesvítila žárovka a mě též ráno bolela hlava. Oblékli jsme si svůj civil a šli dolů do jídelny na poslední snídani. Naši holubi nás závistivě okukovali, ale za rok půjdou i oni domů. A zítra z nich budou už mazáci. Potom nástup venku na buzerplacu a proslov velitele našeho protiletadlového oddílu majora Vojtěcha Gregora, napomenutí, že ještě tři dny patříme pod vojenskou prokuraturu, kdyby jsme něco udělali, že nás můžou ještě zavřít, popřál nám a rozloučil se a odvezli nás nákladními auty na nádraží. Vlak jsme měli zdarma, dostali jsme vojenské jízdní příkazy. Na nádraží se ještě objevil náš velitel Kulhavý i náš roťák a podávali nám ruku. Někteří radši zalezli do vagonu, aby ji nemuseli podat. Já jim ji podal. A potom se už jelo domů. Bylo 24. září 1964. Dojeli jsme do Prahy a protože tam se muselo přestupovat na vlak do Ostravy, který jel z hlavního nádraží, musel jsem projít několik ulic a když jsem zjistil, že mám dost času, zašel jsem na Václavák. Asi jsem vypadal nějak neobvykle, protože když jsem si prohlížel výklady, oslovil mě nějaký chlap a říkal, jestli bych mu nedal 20 korun, že ho dneska pustili z basy. Já mu řekl, že mě dneska pustili z vojny. To ho zarazilo, málem se mi omluvil, že nevěděl, že dneska jedou vojáci domů. Vypadal jsem asi trochu exoticky, byl jsem oblečený v hnědých kalhotách, saku s černobílými kostkami a košili švédce, která se tenkrát nosila, bez zapínání u krku, černé nazouvací mokasiny a na hlavě tátův šedý plstěný klobouk, ještě z první republiky s černou stuhou. V ruce kulatý plátěný sportovní pytel, stažený nahoře šňůrkou. Tak jsem potom nasedl do vlaku a za čtyři hodiny dojel do Ostravy. Tam přestoupil, bylo to ještě to staré, špinavé nádraží s dřevěnými schody a z Frýdlantského nástupiště jel do Paskova a po chodníku do kopce přes Řepiště došel domů.

Snad se mi podaří napsat i další pokračování někdy příště.

Asi v polovině cesty mezi Kuřivody a Horní Krupou byl v údolí nedaleko cesty starý, zpustošený německý hřbitov. Zarostlý plevelem a trním, se sotva znatelnými hroby a shnilými dřevěnými kříži, zbytky polámaného a chrastím zarostlého plotu a vyvrácenou branou. Bylo to pro mne dost zajímavé, romantické. Několikrát jsem tam při svých pochůzkách zašel a přemýšlel, kdo a jací lidé tam asi leží. už ze školy jsem znal Máchův Máj i další jeho básně a povídky a celá tato pustá krajina se siluetou Bezdězu na obzoru na mě dost psychicky působila. Podzimní slunečné dni, toulky lesem sám, pozůstatky bývalých staveb po zmizelých obyvatelích, vše určeno k zániku. Nasbíral jsem tam též hodně hřibů, znal jsem i místa, kde rostly u potoků v listnatých lesích a sušené je dával do papírových sáčků a potom i z místní pošty poslal v balíku domů. Na tom hřbitově bylo jenom pár hrobů, asi obyvatelé z okolí, jména už nečitelná, kříže zarostlé křovím spadlé v trávě. Tenkrát jsem si ho i nakreslil do sešitu, kde jsem si kreslil na vojně některá místa, kde jsem byl. Ale ten sešit mi někdo potom ukradl. Musím tu též popsat jeden svůj zážitek, spojený s tímto hřbitovem. Jednou po zaměstnání jsem zašel zase s tím kamarádem do zmiňované hospody. On tam ale potom zůstal, odešel s tou svojí místní krásnou a já po vypití pár piv večer za tmy odešel sám domů do našeho domku v Kuřivodech. Cesta vedla kolem toho hřbitova. Polní, kamenitá cesta údolím kolem potoka, pár stromů a keřů okolo, potom zatáčka u hřbitova a pokračovala nahoru do kopce na velkou pustou planinu a přes další kopec, odkud už v dálce bylo vidět světla z Kuřivod. Svítil už měsíc a když jsem šel kolem rozpadajících se hřbitovních vrat, nevím co mně to napadlo, ve své opilecké pýše jsem do toho hřbitova zavolal: "Ihr tote, aufstehen!". A šel jsem dál po cestě mezi stromy do kopce. Po chvíli jakoby jsem slyšel za sebou nějaké zvuky, hluk, dusot, běžící kroky. Dostal jsem strach, padla na mně hrůza, otočil jsem se, ale nikoho neviděl. Začal jsem utíkat, byl jsem sám a uvědomil jsem si, co jsem to udělal. Běžel jsem do kopce a chtěl utéct co nejdál od toho hřbitova. Sotva jsem popadal už dech a nahoře na louce už jsem nemohl a musel se zastavit, ve strachu jsem dělal rukou za sebe znamená kříže. Ale ta hrůza z těch mrtvých mě doprovázela až domů a dlouho jsem ještě nemohl usnout. Už nikdy bych něco takového neudělal. Vím, že to byla jenom moje fantazie a snad i ten vypitý alkohol, ale nerad na to vzpomínám.

Můj pobyt v Kuřivodech se ale pomalu schyloval ke konci. Do vytouženého odchodu do civilu už zbývalo jenom pár týdnů či dní. Chodil jsem tenkrát každý den se skupinou svých vojáků kus do lesa směrem ke střelnici Hvězdov, kde jsme měli kopat jakýsi kanál, mělký výkop, do kterého se potom měl uložit a zasypat kabel, sloužící k telefonnímu či jinému spojení asi s posádkou nebo velitelskou pozorovatelnou. Bylo určeno, kolik metrů máme denně vykopat podle norem a já byl za zodpovědný. Ale jako vždycky, díky nedostatku autority kluci vycítili, že jsem slabý velitel a kopat se jim nechtělo. Přemlouvali mě, že už to mám za pár a proč bych je měl dále buzerovat, že se mi už nemůže nic stát a další řeči. Nakupovali v ARMĚ lahvové piva, které nosili na naše pracoviště. Na vykopané hlíně, které bylo ale jenom několik metrů délky seděli, popíjeli a hráli karty. Mě též napájeli a už jsem s nima nemohl pohnout a bylo mi už jedno, jak to dopadne. Moc se toho nevykopalo. Každý den jsem hlásil na posádku, kolik metrů máme vykopáno, na kontrolu stejně nikdo nechodil. Bylo krásné počasí, přes poledne horko a nikomu se nechtělo dělat. A jednoho dne přišla zpráva, že desátník Řeha si má sbalit věci, že pro něho přijede z jeho kmenového útvaru vozidlo a on se vrátí do posádky. Tak jsem se sbalil a další den pro mě přijeli. Na moje místo jako velitel tam nastoupil nějaký vysokoškolák absolvent. Byli to studenti, kteří při škole dělali i vojenskou katedru kurs pro důstojníky v záloze a půlroční praxi museli odsloužit u armády jako velitelé čet či zástupci a hned dostali hodnosti svobodníků či až četařů. Tak jsem mu to v rychlosti předal, moji skupinu, řekl jsem mu, že se pořád kope dál a odjel autem, které sváženo všechny poddůstojníky z odloučených pracovišť či jiných posádek do kasáren ve Slaném. Později už v civilu jsem se dověděl, že ten absolvent měl potom problém, že to řádně nepřevzal a nezkontroloval, ale u armády byl stejně velký bordel a nějak se to potom vyřešilo.

Na tu jízdu zpátky do kasáren si též dobře pamatuju. Přijel pro nás náš politruk ze Slaného, nějaký mladý kapitán. Dovezl nám zrovna i náš žold, což bylo tenkrát pro mě už desátníka 100 korun. Naložili jsme se, bylo tam už i několik kluků z jiných odloučených pracovišť, na korbu nákladní Tatry V3S a jelo se. Pochopitelně ten kapitál nechával zastavit skoro v každé hospodě, co po cestě byly A bylo jich hodně! My měli peníze a pilo se jenom pivo. Nakonec si z toho pamatuju jenom, že když jsme přijeli pozdě v noci do kasáren, ležel jsem vzadu na korbě mezi hromadou velkých polní a vedle ten kapitál, ožralý stejně jako ostatní, nebo se jen tak tvářil a rukou mi šmátral a hladil mezi nohama. Já se ani moc nebránil, byl jsem též už alkoholem zmožený a navíc, byl to důstojníka politruk. Nevím, zda byl opravdu buzerant, nebo to dělal jenom ze zvyku a v opilosti si mně spletl s ženskou. Druhý den bylo strašné opilecké ráno, ale v kasárnách se už stejně nic nedělalo. Aspoň my, co jsme šli do civilu.

Za lesem, u cesty od nás do bývalé osady Židlov, ze  které zbylo jen pár rozvalin a základů budov, stála ještě pěkná, cihlová kaplička mezi dvěma starými lípami. Byla už uvnitř vyrabovaná, bez dveří a oltáře, ale vypadala romanticky na malém kopečku. Zbyla tu asi po německých obyvatelích. Sedával jsem u ní a byl tam výhled do daleké, pusté krajiny. Jednou jsem tam přišel a z kapličky byla jen hromada cihel a sutin. nějaký vojenský mocipán ji nechal zbourat tankovým buldozerem. Nevím proč, nikomu tam nevadila. Dál po té cestě se rozkládala jenom pustá krajina, louky, křoviska a stromy, zákopy a okopy po tancích, rozvaliny dřívějších domů až daleko po kopce na obzoru. Též jsem tam objevil skupinu skalisek na stráni nad potokem, ve kterých byly vysekány celé místnosti. Vedly k nim vysekané schůdky a asi tam kdysi bydleli lidé, byly tam i okna a dveře se zbytky rámů a uvnitř i díra ve stropě jako komín, stěny obílené a srovnané jako v normálním bytě. Ale všechno už zpustlé a zarostlé křovím. Bylo září a já se tam potuloval pustou krajinou, v lesích, slunce zapadalo krásnými průhledy mezi stromy, bylo pravé indiánské léto. V lese jsem objevil též jakýsi bývalý lovecký zámeček, budovu mezi stromy, už bez oken a dveří s propadlou střechou, ale v honosném stylu s kamennými sloupy na terase a schodištěm v empírovém slohu. Pro mě to bylo romantické, prolézat tam sám a představovat si, jak to tam asi kdysi vypadalo. Končilo léto a ráno, když jsme přišli na pracoviště, kde jsme měli kopat jakýsi kanál pro uložení kabelu, třpytila se noční rosa na listech stromů v ranním slunci, krásné dny. Byly už to poslední dny vojny a civil už byl za pár. Ani potom v civilu už jsem se neměl tak dobře, kdy jsem musel pořád chodit do práce a dneska, po téměř 50 letech ještě na to vzpomínám. Vždyť tenkrát byl celý příští neznámý život ještě přede mnou a s různými možnostmi jeho prožití. Jednou jsem šel ještě s jedním poddůstojníkem, který byl též ubytovaný v našem domku (měl tam též vojáky, co dělali na střelnici) odpoledne do vedlejší vesnice Horní Krupá do hospody. Obyčejná vesnická knajpa v zapadákově, kde žilo jen pár dosídlenců. Pili jsme piva a snad i nějakou kořalku. On tam potom sbalil dvě místní holky, které si přisedly a pily s námi až do tmy. On byl už zkušenější a bylo vidět, že i ony jsou už dost zvyklé na vojáky. Ta jedna se mi i líbila, ale byl jsem jako vždycky dost neohrabaný, neuměl se s ní bavit. S holkou jsem ještě nic neměl a ona asi čekala, že to skončí někde venku jako obyčejně s nadrženým vojákem. Já se k ničemu neměl, byl jsem už napitý a když hospodský už zavíral, nabídl nám nějaký šofér, který tam s námi též seděl a popíjel, že jede přes Kuřivody a že nás vezme. Byl to nějaký místní a venku měl autocisternu, ve které se vozila močůvka nebo tekuté chemikálie, takzvaný hovnocuc. On byl též napitý, ale v takovém zapadákově to bylo normální a policajti tam nikde nebyli. V kabině už ale nebylo místo, měl tam několik kamarádů, co sním popíjeli. Ten můj kolega poddůstojník někde zmizel s tou jednou místní kráskou, ta druhá naštvaná odešla a já si musel vylézt nahoru na tu cisternu a tam se držel nějakého žebříku, co vedl k poklopu a jelo se. A to byla jízda. Byl jsem dost ožralý, sotva stál na nohou, auto se zmítalo, šofér to šněroval od kraje ke kraji z boku na bok, zima a noční vítr, sotva jsem se tam udržel. Když mě v Kuřivodech vysadil, klepal jsem se zimou a nevím ani, jak jsem došel domů a zalezl na  postel. Druhý den ráno mě strašně bolela hlava a celý den bylo blbě. Jako poddůstojník jsem naštěstí nemusel fyzicky pracovat, jenom jsem velel a byl odpovědný za výkon práce mých podřízených. Musel jsem s nima jít na pracoviště. Tam jsem to nějak přežil.

Někdy v srpnu vyšlo v rozkaze, že svobodník Řeha a několik dalších vojáků jsou odveleni na pomocné práce do výcvikového prostoru na Mimoni. Tak jsme si nabalili své polní věcmi, které tam budeme potřebovat, ostatní věci i samopaly jsme ale nechali doma. Odvezli nás tam nákladní tatrou. Já jako velitel a dalších 6 náhodně vybraných kluků od nás. Asi těch, co byli nejvíc nepostradatelní a byly s nimi v kasárnách problémy. Byli to ale prvoročáci, o rok mladší, ale už skoro mazáci, očekávající náš odchod do civil. Odvezli nás do vojenské osady v Kuřivodech a ubytovali jsme se v nějaké civilní obytné vilce u lesa. Byl to pěkný poschoďový domek, asi po německých obyvatelích, jako i ostatní domy u hlavní cesty, ale už dost schátralé po dlouhém používání armádou. Byla tam i vojenská prodejna ARMA, bývalá škola, dnes sklad a někde ještě zbytky nápisů jako Turnhalle, Volksschule a další polozbořené budovy zarostlé už trním a trávou. Náš domek byl kus za vesnicí u lesa u cesty vedoucí potom lesem, někde do prázdného vojenského prostoru, kterému se říkalo Židlov. V dálce ve směru, kde byla vesnice, za lesy na obzoru byl vidět kopec a na něm zřícenina hradu Bezděz. Naším nadřízeným tam byl válečný veterán, který přišel se Svobodovou armádou ze Sovětského svazu, Slovák, podplukovník Šamalík. Byl už to starý chlap, před důchodem a jak jsem poznal, moc si na vojenské vystupování nepotrpěl. Asi ho tam v armádě uklidili, protože byl fronťák a jinde by moc nebyl platný. Poprvé, kdy jsem zjistil, že je to taková šarže, honil jsem kluky v sobotu, kdy měl on přijít na sobotní prohlídku našich ložnic v domku, aby bylo všechno špígl nýgl bezvadné. Sám jsem to předtím kontroloval a strašil je podplukovníkem. Nakonec když přišel a my stáli v pozoru každý u své postele a podal jsem předpisově hlášení, on nic nekontroloval, podíval se a jenom řekl: Máte to tu kluci pěkné. Potom jsme se s ním i trochu skamarádili. Jednou jsme seděli večer s ním u ohně a byla diskuze, došlo i na politiku a optal jsem se ho, proč ti váleční veteráni, kteří též bojovali proti fašistům jako on, jenomže na západní frontě, museli z armády odejít a někteří byli i zavíráni jako agenti imperialismu. On říkal, že s tím nesouhlasí, ale oficiální politika je taková a oni musí poslouchat, co je nařízeno shora. Moc znalostí a vědomostí o historii ale neměl. Rád se napil, byl to takový lidový typ, asi jako major Terazky, ze Švandrlíkových Černých baronů. Asi toho za války dost prožil a nechtěl nám, mladým, dělat tvrdou vojnu a buzeraci. Měli jsme tam takovou práci, že jsme chodili na tankovou střelnici do prostoru Hvězdov. Tam jsme zalepovali díry v pojízdných terčích, siluetách tanků. To byly dřevěné rámy, potažené režnou pytlovinou, představující profil tanku zboku nebo zepředu, které se pohybovaly na nízkých železných vozících, tažených lankem po kolejích v terénu střelnice. Tanky na ně z určitých vzdáleností střílely. Ale cvičným střelivem, střely byly plněny prý jenom asfaltem. Takže proletěly při zásahu plátnem a my jsme zalepovali plátno nebo natahovali nové na rámy, či opravovali vozíky a kolejiště. Jezdily tam různé tankové i dělostřelecké jednotky odstřílet své ostré střelby. Odpoledne, po práci od 5 hodin jsme měli volno a mohli si jít, kde chtěli. Chodil jsem do lesa v okolí, rostly tam hřiby, tak jsem je sbíral a sušil na cimře na novinách. Byly tam lesy v okolí a civilisté tam do vojenského pásma nesměli. Už jsem to tam měl v okolí všechno prozkoumané a chodil i dále do pásma.

A čas v kasárnách zase ubíhal svým běžným životem. Služby, stráže, ale velitele stráže už mě nedali dělat, věděli, že nemám dostatečnou autoritu u manšaftu. Na vycházky do města jsem ani nechodil, nebylo kde jít a sedět v hospodě mě nebavilo. V létě jsme jezdili do okolních vesnic autostopem. Hned za kasárnami byla hlavní cesta na Louny a Žatec. Pamatuju si na blízké vesnice, Tuřeny, Studeněves. V lese u Tuřan byla vojenská střelnice, kde jsme jezdili střílet ze samopalu. Jezdilo se tam okolo polorozpadlého malého jakéhosi zámečku či sídla na kraji lesa. Jednou jsem si tam zašel na vycházce. Zepředu zavřená dřevěná brána a vysoký cihlový plot, ale zezadu se tam dalo přelézt ze zpustlé, zarostlé zahrady. Po několik schodech do místností v přízemí se zbytky rozbitého nábytku, kulečníkový stůl, po zemi listy z roztrhaných německých knížek, střepy z rozbitých oken. Bylo tam tajemné pološero, pusto a prázdno, daleko od vesnice. Vítr vrzal okenními rámy a šustil suchým listím všude i na schodišti do patra. nahoře ještě odlepené plesnivé zbytky tapet, na tmavé půdě pod propadající se střechou rozlámané polstrované židle a pohovka, promočené pod děravou střechou, všude špína, prach, vlhkost. Bylo to asi bývalé sídlo nějakého bohatého statkáře či šlechtice, ale už dlouho neobývané a zdevastované. Celé to mělo tajemnou, romantickou atmosféru, skoro jsem se tam bál. Představoval jsem si, jaké to tam asi bylo kdysi, knihovna, klavír, lidé, co tam žili, a dneska se o to nikdo nestará. Zvenku, ze strany od cesty, po které jsme jezdili, byla dřevěná prohnilá vrata zavřená, nádvoří zarostlé trním a křovinami, byla tam i nějaká kamenná barokní socha, vše jako v pohádce o šípkové Růžence. Kousek dál, u lesa pískovcový barokní kříž s Kristem, kterému urazili hlavu. V Tuřanech byla i hospoda a kostel a starý hřbitov. Na hřbitovy se vždycky chodím podívat, prohlížím si náhrobky a dovím se, jací lidé tam žili, čím byli, bohatí či chudí. V hospodě, co můžou vojáci jiného dělat, dát si pár piv a potom jít stopnout nějaké auto a jet do kasáren, být do večerky doma. V létě jsme jezdili stopem i dost daleko, přes několik vesnic po hlavní trase až do vesnice Bilichov, kde bylo velké koupaliště, spíše rybník. My vojáci jsme neměli plavky, ale schválně jsme si oblékli velké erární zelené vojenské trenýrky s nohavicemi skoro po kolena, které se zavazovaly na šňůrku a v nich jsme tam skákali do vody. Večer byl problém něco stopnout a dostat se včas domů. Ale vojákům projíždějící šoféři většinou zastavili.

Vzpomínám si též na jednu vycházku do města, kdy jsme museli utéct z hospody bez zaplacení. Bylo to v létě a my čtyři poddůstojníci jsme zašli do hospody Na střelnici. Pilo se pivo, byl už tam účet asi 80 korun, což bylo tenkrát dost a bylo to nějak před žoldem, nikdo neměl moc peněz. Když už kluci měli vypito dost piv, chodili přes chodbu na záchod. Po delší době se ale dva nevrátili a zůstali jsme u stolu jenom dva. Ti, co se vypařili, byli Bohdan Sehnal z Ostravy, zvaný Cigáro, protože se každého na potkání dožadoval: Nemáš cigáro? a už předtím vzpomínaný velký frajer Milan Řeha z Ostravy, zvaný Koza. Tomu tak říkali proto, že jednomu klukovi, který se jmenoval Jelen, ten Řeha začal říkat Koza, ale potom se to obrátilo a Koza říkali tomu Řehovi. Ti dva si furt půjčovali peníze, půjčil jsem ji i já hlupák a nikdy jsem už je nedostal zpátky. Nemohl jsem je z nich nijak dostat, vždycky slibovali že až příště. Dodnes mi dluží asi dvě stovky. Když jsme my dva, co jsme tam zůstali, zjistili, že oni utekli, mysleli si asi, že já a Slovák Chovanec, který tam zůstal se mou, to zaplatíme za ně, nemohli jsme odejít, vrchní si nás už hlídal. Ven se vycházelo hlavními dveřmi, ale na záchod se chodilo do chodby a na dvůr. Tam byly vysoké dřevěné vrata na ulici, ale zavřené. Nezbývalo nám než odejít jako na záchod do dvora a tam jsme se rychle vyškrábali na vysoké prkenné vrata a přeskočili do ulice a utíkali pryč. Víckrát jsem v té hospodě už nebyl. Ale co  nám zbývalo, z těch dvou by jsme ty peníze stejně nedostali.

Tenkrát někdy v létě jsme my, naše baterie, s výjimkou několika lidí potřebných do stráží a služeb, co zůstali v kasárnách, byli nakomandováni jako kompars na natáčení filmu Hvězda zvaná pelyněk, do Rumburku. natáčel ho režisér Martin Frič. Bydleli jsme tam ve velkých vojenských stanech na louce za městem. Dostali jsme uniformy rakousko-uherské armády, prý byly ještě ušité pro natáčení Švejka, ve kterých jsme chodili po celou dobu natáčení. Dostali jsme i pušky mausry a bajonety někde ze skladů z Barandova a s nimi jsme chodili též i do stráží v noci v táboře, i pochodovali po městě. Natáčely se scény na náměstí, kde byly německé nápisy na domech, reklamy a vývěsní štíty, potom jsme pochodovali po cestách v okolí seřazeni v řadách. Byl tam i vojenský poradce, starý plukovník ještě z první republiky, který radil, jak máme nést pušky a kulomety a jaká má být výstroj. Ti vpředu, co je brala kamera, měli pušky Melichery, ale my vzadu už Mausry. Ty uniformy byly jenom tak ušité pro film, bez podšívky a nekvalitně. Pamatuju si, že tam hráli herci, kteří už nežijou, a též i Bohdalka. Byli jsme tam několik dní a nic jsme za to nedostali. Teprve po letech jsem ten film viděl v televizi. A je politicky poplatný té době v níž se natáčel.

Nejprve nám vyhrožovali, že to půjde k vojenskému prokurátorovi, ale potom se to nějak ututlalo. Ten vojín Nový, který to zorganizoval, a ti, co s ním byli v hospodě, šli skutečně potom na 14 dní sedět do basy. Jenom mně pořád nevyšel v denním rozkaze datum nástupu trestu. Po nějaké době jsme jeli zas na cvičení a pak na ostré střelby, celý náš protiletadlový oddíl zas na střelnici do vojenského prostoru u Jinců a byli ubytováni zas na Felbabce. Asi nebyl čas, abych seděl v base, byl jsem velitelem děla a tak se to furt odkládalo. A protože ve vojenském řádu bylo ustanovení, že udělený trest vězení se musí nastoupit do jednoho měsíce a ten během pobytu na střelbách už byl překročen, už jsem trest nemusel nastoupit. Aby se to ale nějak oficiálně zdůvodnilo, náš velitel baterie nadporučík Jaroslav Kulhavý potom uvedl v rozkaze, že zahlazení trestu svobodníkovi Řehovi udělil za příkladné výtvarné provedení propagační nástěnky na střelbách. Uměl jsem kreslit a tak jsem tam dělal nějaké tabule s obrázky o našich střelbách na letadla. Už ani nevím, jak ty naše střelby v roce 1964 na střelnici v prostoru u Jinců dopadly. Asi špatné nebyly. Hodnotily se zásahy do blízkosti cíle, letícího šarkána, což byla dřevěná maketa letadla, tažená na dlouhém laně za letadlem. Střely prý se v určité výšce samy roztrhnou a střepiny zasáhnou cíl i když do něho přímo nenarazí. Střílela celá naše baterie, co je v době míru 6 kanonů najednou na prolétající letadlo táhnoucí šarkána nebo odvrácenou střelbu s pomocí soustavy zrcadel, kdy se vyhodnocovaly zásahy tak, že se mířilo a střílelo na cíl, ale střelba se vedla na opačnou stranu pod úhlem 90 stupňů. Střelby byly nějak začátkem léta, moc teplo ještě nebylo. Vzpomínám si, že mě lákaly ty tajemné lesy okolo. Jelo se tam auty do palpostů, asi 5 kilometrů po lesních cestách a na rozlehlé planině jsme odpojili naše kanony a zatlačili je do pozic, do kruhu, vyložili bedny se střelivem okolo každého, provedli navigaci, zaměření pomocí buzoly a úhlů, aby bylo správné zaměření na centrální řídící dálkoměr PUAZO a na další, moderní zaměřovací sovětský radar SON. Všechno bylo propojeno kabely a obsluhy jednotlivých PL.S.60-57mm jen čekaly na povely velitelů děl, aby mohly zasunovat zásobníky po 5 nábojích do podávajícího zařízení děl, mířiči drželi cíl v záměrných křížích svých kolimátorů a na povel pal mačkali nohou spouště. Kanony střílely dávkami pořád, dokud tam podavači zasunovali další napáskované zásobníky. Byl to ohlušující rachot, stál jsem za dělem a řval povely. Ty jsme mohli vydávat až po rozkazech velitele baterie, který byl napojen sluchátky na velitelství a asi i na pilota letadla. Střílet se mohlo až když se cíl objevil v sektoru palby, který byl vymezen praporky na tyčích pro jednotlivé kanony. Dneska už si nepamatuju všechny ty povely a povinnosti, které jsme museli znát a asi bych už ani neuměl velet obsluze kanony. A jak jsem se dověděl od současných kluků, co přišli z vojny, tak ty naše kanony se už dávno nepoužívají, na letadla se střílí raketami. Šarkána jsme tenkrát nesundali, to se povedlo jenom málokomu, ale nejhorší jsme též nebyli, snad existuje ještě nějaký záznam z té doby o Slánské posádce v archivu.

Mně lákaly daleké lesy na obzoru, kde byla dopadová plocha všech střeleb z kanonů i jiných dělostřeleckých útvarů. Ale z našich palpostů byl zákaz vzdalování, museli jsme zůstat na místě a do tábora u Felbabky jsme po odstřílení všech úloh, druhů palby, zas odjeli auty. Při cestě jsme míjeli jakousi hájovnu, malý obydlený domek se zahradou,kde žil asi vojenský hajný, daleko od vesnice v lese, kde byl zákaz vstupu, a já si představoval, jak to musí být romantické, žít tam daleko od lidí na samotě. Dneska to vidím ale jinak a žít bych tam nechtěl. Na Felbabce jsme byli ubytováni zas v budovách, které jsem já už v zimě hlídal. V tom našem domku teď bydleli důstojníci. Ubikace mužstva a velká dřevěná jídelna připomínající stodolu, kuchyně, ošetřovna a další budovy byly v provozu. Jezdily tam na střelby všechny útvary z dalekého okolí přes celé léto. Po odstřílení povinných úloh se jelo zase domů do kasáren. Nevím, jak to tam vypadá dneska, po skoro 50 letech, od té doby už jsem tam nikdy nebyl.

Po delší době jsem se zase dostal ke psaní. Venku krásně svítí slunce, je teplo a já tu sedím a namáhám paměť, abych stihl ještě něco zapsat, než bude ze mě starý, senilní dědek a mozek mi už nebude tak sloužit. Teď popíšu, proč jsem dostal trest 14 dnů basy, který jsem potom ale stejně nenastoupil. Bylo to někdy na jaře 1964. Asi v březnu či dubnu, sníh už nebyl, snad jenom ještě někde v lese. Z naší posádky se jezdilo do stráže, hlídat muničák na Hvězdě. Bylo to asi 5 kilometrů od kasáren v lese za vesnicí, kde byly mezi stromy bunkry a zděné budovy v areálu obehnaném drátěným plotem. Tam bylo skladováno střelivo, munice do pěchotních zbraní, ale i do kanonů a tanků, granáty a další výzbroj. Železné dveře do nich byly vždycky zamčené a zapečetěné. Před branou do tohoto areálu u lesní příjezdové cesty byla malá přízemní budova o dvou místnostech, jako strážnice. A tenkrát jsem byl v rozkaze určen do služby jako velitel stráže. Služba se nastupovala vždycky další den po rozkaze, kdy ostatním začínalo volno a do služby se nastupovalo v 6 hodin večer. jako poddůstojník jsem míval službu v kasárnách, jako dozorčí u baterie, nebo v kuchyni, pomocník dozorčího oddílu, dozorčí kontroly u brány nebo v autoparku. Na tom muničku též už jsem párkrát byl, ale jenom jako závodčí, nikdy jako velitel. Před nástupem se provádělo takzvané poučení, kdy se procvičovaly správné způsoby předávání stanoviště, střídání strážných, zavádění a jiné ptákoviny, které se ale v praxi, kde se kluci znali a když tam oficíři nebyli, stejně neprováděly, nebo jenom formálně, když tam byl někdo nový. Odjeli jsme jako obvykle gazem celá stráž na Hvězdu a tam vystřídali ty, co tam skončili. Ti odjeli do kasáren a my, já závodčí a 5 strážných nastoupili na jejich místa. Vše proběhlo normálně. Bylo tam tenkrát zvykem, že pokud jel z kasáren deveťák (dozorčí vojenského tělesa) na kontrolu stráží a projížděl hlavní branou, telefonoval strážný z brány hned na strážnici, že jede kontrola, aby se na to připravili. V poledne se na strážnici vozil ve várnicích též oběd. Tentokrát ale deveťák místo jízdy svým služebním gazem, sedl nepozorovaně dozadu do gazu s obědem a dozorčí na bráně ho prý neviděl a projel, tak mi to potom řekli. Na naší strážnici byla pohoda. Moji podřízení byli už většinou mazáci, stejně staří jak já a já se svou slabou autoritou jsem nebyl schopný je nějak buzerovat. A oni toho využívali. Byl tam zkrátka jako se říkalo bordel. Venku před vchodem měl stát návěstný, který měl hlídat a zastavit každého, kdo se přiblížel. Ten tam nebyl. Takže když přijel gaz, vyhrli se všichni ven a mysleli si, že přijel oběd. Byli jsme bez blůz, opasků, svlečení a hrli se k autu pro várnice. A z auta najednou vystoupil deveťák. Byl to nějaký neznámý důstojník ze štábu pluku. Oni měli někdy služby i v našem protiletadlovém oddílu, protože v kasárnách byl i štáb pluku. On šel okamžitě dovnitř. Snažil jsem se mu podávat hlášení, ale on mě hned seřval, co je to tam za bordel. Byl jsem též svlečený a zrovna si tam něco maloval a psal do sešitu. Ostatní se též povalovali bez bot, pekli na kamínkách topinky. Věděl jsem, že bude průšvih. On mě vyzval, ať jdeme se závodčím na kontrolu stráží. Jeden z kluků se sice pokusil utíkat dolů do vesnice do hospody, ale už to nebylo nic platné. Došli jsme s ním a závodčím na první stojku, stanoviště, kde měl být strážný, ale nikdo tam nebyl. Deveťák se mě zeptal: Kde máte strážného, nikdo tu není! Já tvrdil, že nevím, že by tam měl být. Totéž i na dalším stanovišti. Též nikdo. Ani na dalším. Dále už se se mnou nebavil a když jsme se vrátili na strážnici a on telefonoval do kasáren, začali přibíhat strážní, kteří byli v hospodě, ale už to nebylo nic platné. Celý ten průser měl na svědomí zase ten vojín Nový, který byl se mnou už v peešce, ale stejně byl potom degradován a měl už hodně průšvihů. Já sice věděl, že ti kluci odešli ze stojek do vesnice do hospody, kde byla pěkná, mladá hospodská, jako už párkrát předtím. Se samopaly a ostrým střelivem v sumkách odešli na pivo. Tvrdil jsem, že jsem to nevěděl a oni to potom potvrdili, že tam sami utekli, nikdo mě neshodil. Naši strážní směnu přijela z kasáren vystřídat jiná, narychlo sestavená a my, hlavně já, velitel, byli odvezeni do kasáren a čekali na trest. Tvrdil jsem pořád, že jsem o ničem nevěděl. To mi ale nepomohlo, dostal jsem kázeňský trest, stejně jako ostatní, 14 dnů ostrého vězení. Vyšlo to potom v rozkaze.